Pověst: Kostel svatých Andělů Strážných (Kostelec nad Černými lesy)

Podle místní pověsti, jež se v Kostelci nad Černými lesy traduje již přes sto let, není osud Mariánského sloupu pouhou záležitostí stavitelů a kamenných tesařů, nýbrž příběhem o nevyslyšeném varování a hříchu nevděčnosti, který se městu vrátil jako neodvratná daň.

Staří obyvatelé vyprávějí, že když kněžna Marie Terezie Toskánská nechala v letech 1727 a 1728 vztyčit před budoucím kostelem Mariánský sloup z dílny pražského sochaře Jana Jiřího Šlanzovského, nešlo prý jen o zbožný skutek šlechtičny. Kněžna se totiž v té době trápila těžkou nemocí, která jí nedovolovala spát ani se pohybovat bez bolesti. Jedné zimní noci, kdy sníh ležel na šindelových střechách kosteleckých domů a vítr hvízdal úzkými uličkami okolo starého kostelíka svatého Jana Křtitele, se jí zdál sen. Zjevila se jí světelná postava, která jí řekla jediné: postav sloup ke cti Nebeské Královny dřív, než položíš základní kámen chrámu, a město bude pod ochranou andělů střeženo věčně. Kněžna se probudila s chladným čelem, a do rána měla plán.

Sloup byl vztyčen. A rok nato, v letech 1735 až 1737, vyrostl podle neznámého mistra nový kostel, zasvěcený samotným andělům strážným — těm, kdo bdí nad každým krokem věřícího člověka. Lidé říkali, že se pod ochranou sloupu a nového chrámu daří dobytku i úrodě lépe než dřív, že se v ulicích přestalo tolik umírat na horečky a že i hasiči, kteří vyjížděli k lesním požárům, se vraceli bez ztrát na životech.

Přišel však rok 1889. Nová generace radních a stavitelů rozhodla, že je třeba kostel zachránit — klenby i střecha hrozily sesutím. Rekonstrukce byla nevyhnutelná a rozsáhlá. A tehdy padlo rozhodnutí, které starousedlíci nevzpomínají rádi: Mariánský sloup před průčelím kostela překáží, stojí v cestě, musí pryč.

Traduje se, že jeden z kosteleckých stařešinů, jehož jméno různá vyprávění uvádějí různě — někde je to starý Novotný, jinde jen „ten s bílými vousy od mlýna" — varoval obecní radu slovy, která se pak opakovala z úst do úst: „Co kněžna postavila dřív než kostel, to drží kostel pohromadě. Odvezete-li sloup, odvezete i jeho požehnání." Rada jej nevyslyšela.

Sochy Panny Marie a svatého Šebestiána byly sňaty z podstavce, naloženy na vůz a odvezeny do Uhříněvsi. Cestou — tak alespoň praví legenda — se vůz dvakrát zastavil bez zjevné příčiny a koně se vzpírali a sápali, jako by cítili, že vezou něco, co by vezeno být nemělo. V Uhříněvsi byly sochy uloženy na děkanství. Ale co přišlo do Kostelce namísto nich? Prázdné sokly. A poničené tváře soch, které jako by nesly stopy té dlouhé cesty pryč z místa, kde zázrak vznikl.

Staří obyvatelé dodnes šeptají, že odkdy sloup stojí jen jako prázdný kamenný pahýl, andělé nad Kostelcem bdí sice stále, ale s těžším srdcem. Jako by chránili místo, které samo nevědělo, co v sobě nese. A v mlhavých podvečerech nad náměstím Smiřických, kdy se věž kostela ztrácí v šedivém oparu od lesa, prý lze zaslechnout tiché zvonění — ne z věže, ale jakoby zezdola, od dlažby, kde sloup stával.

Tato pověst vypráví o místě, jež nese v kameni i ve vzduchu svou vlastní paměť. Kostelec nad Černými lesy je v ní chrámem, který přežil pád svých ochránců, ale nezapomněl. A andělé strážní, jimž je zasvěcen, jsou prý těmi, kdo hlídají nejen živé, ale i to, co bylo ztraceno.