Pověst: Kostel Zvěstování Panny Marie (Klášterec)

Podle místní pověsti, která se v Klášterci šeptá od nepaměti, neslo zdejší opatství své podivuhodné jméno z dobrého důvodu. Benediktini, kteří přišli do této řídce obydlené krajiny někdy před rokem 1300, místo nenazývali svévolně — nazvali je Cella Janua vitae Mariae, Klášter Panny Marie, brány života. Staří obyvatelé vyprávějí, že tomu tak bylo proto, neboť sami mniši vídávali za tichých nocí, jak se v průvanu kamenné lodi mihne světlo bez zdroje a teplý vzduch přitáhne vůni lilie, přestože žádná nekvetla.

Traduje se, že nejvzácnějším pokladem kláštera nebyla pergamenová knihovna ani stříbrné nádoby na oltáři, nýbrž dřevěná socha Madony, vyřezaná někdy v sedmdesátých letech čtrnáctého věku. Řezbář, jehož jméno se nezachovalo, prý pracoval celé léto a zimu v malé světnici přiléhající k sakristii. Sousedé slýchávali jeho dláto v noci i za ranního rozbřesku. Říkalo se, že nevyspal, dokud sochu nedokončil, a že ji nespatřil jediný cizí zrak dříve, než byla postavena na oltář. Polychromované dřevo bylo tak živé, tvář Panny Marie tak jemná a přítomná, že mniši klečeli před oltářem a cítili, jako by se na ně z výše socha dívala s vědomím toho, co přijde.

A přišlo. V první polovině patnáctého století začala do Čech pronikat bouřlivá vlna husitských vojsk a žádné místo v krajině nebylo dost vzdálené, aby ho plameny minuly. Staří lidé v Klášterci vyprávějí, jak poslední z mnichů, stařec se srostlým obočím a tichýma rukama, neprchl s ostatními. Zůstal sám, zazdil, co zazdít šlo, a Madonu zabalil do hrubého plátna nasyceného včelím voskem. Schoval ji do zdi sakristie, za kámen, který na první pohled vypadal jako každý jiný. Pak odešel neznámo kam a klášter, z nějž zbývaly do devatenáctého století jen trosky zdí a tichá temná sklepení, pomalu zarůstal travou i zapomnětlivostí.

Socha tam čekala více než pět set let. Traduje se, že ve třicátých letech dvacátého století ji ve staré sakristii nalezl místní farář — opatrně, skoro náhodou, při opravě omítky. Plátno bylo shnilé, ale dřevo pod ním přežilo ve tmě neporušeno. Klidná tvář Madony hleděla na faráře právě tak, jak hleděla na mnichy v době, kdy byl klášter ještě živý. Farář prý při nálezu nepromluvil celý den. Nechal sochu na vlastní náklady restaurovat v muzeu v Bojkovicích a tam pak zůstala — jako by místo svého skrytí vyměnila za jiné, bezpečnější, než byl rozbořený klášterní svět Klášterce.

Do samotného kostela se originál již nevrátil. Na oltáři stojí dnes replica, posvěcená olomouckým arcibiskupem v roce 2009 — ale staří farníci říkají, že v kostele Zvěstování Panny Marie je přítomnost silnější, než kde jinde. Zejména za soumraku, kdy světlo přestává být světlem a stíny v lodi splývají se stíny pěti staletí, cítí prý zbožní návštěvníci totéž, co popisovali mniši: teplý vzduch bez příčiny a vzdálenou vůni lilie.

Pověst o Madoně z Klášterce vypovídá o místě, jež si uchování paměti dalo za poslání ještě dřív, než bylo toto poslání vysloveno slovy. Kraj, který byl za husitských válek zničen, si nesl svůj poklad ukrytý v kamenné zdi celá staletí — jako by sama Brána života, jak mniši svůj klášter nazývali, odmítala se trvale zavřít.