Pověst: Na baště sv. Jiří
Traduje se, že bašta svatého Jiří nebyla svěřena ochraně světce pouhou náhodou. Staří strážci Pražského hradu si v zimních večerech šeptem vyprávěli příběh, který se prý odehrál za panování císaře Rudolfa II., toho podivínského vladaře, jenž plnil hradní komnaty alchymisty, hvězdopravci a všelijakými hledači tajemství. Byl to muž posedlý záhadami světa, a proto se není čemu divit, že i hradby kolem jeho sídla oplývaly zvláštní přízní onoho věku.
Říká se, že jedné noci na přelomu podzimu a zimy, kdy se mlhy z Vltavy plazily vysoko po svazích Hradčan a lampy na baštách blialy jen mdlým oranžovým světlem, spatřil jeden ze strážných na ochozu bašty svatého Jiří postavu v plné zbroji. Nebyla to lidská postava – anebo tedy nebyla zcela lidská. Jezdec na bělouši stál nehybně na koruně hradby, obrněn od přilby po ostruhy, s kopím namířeným kamsi do tmy dolů k městu. Strážný prý zkameněl hrůzou, ale pak si vzpomněl na jméno světce, jemuž je bašta zasvěcena, a pochopil. Nebylo to přízrak, co by škodil – bylo to znamení ochrany.
Druhého dne se po Hradčanech rozneslo, že nepřátelská vojska, která prý táhla od severu a chystala se využít noční mlhy k výpadu na město, se zastavila na dohled od hradeb a bez zjevného důvodu obrátila. Velitel nepřátelského oddílu, zajatý o několik týdnů později jinde, tvrdil, že na baště u Písecké brány uzřel rytíře s kopím a runoucím světlem za zády. Žádný z jeho mužů prý neměl odvahu postoupit blíže.
Pověst se pak vrstvila po generace. Každý, kdo žil v blízkosti bašty, znal pravidlo nepsané a přece závazné: o svátku svatého Jiří, dvacátého čtvrtého dubna, se na tom místě nesmí hlučet ani svářet spory. Prý se té noci otevírá jakási brána mezi světem živých a světem, kde sídlí věční strážci. Kdo by sváteční klid porušil hádkou nebo násilím, toho prý záhy potkala smůla – ztracený kůň, ztroskotaný obchod, nemoc v rodině. Zda to byla pouhá náhoda, nebo skutečná přímluva světce, se ovšem nedalo nikdy prokázat.
Když pak na počátku dvacátého století přišli dělníci s krumpáči a motykami a začali barokní hradby bourat, starousedlíci z okolí Písecké brány prý přihlíželi s tichým neklidem. Ne kvůli zdi samotné – ta byla dávno přežilá, zarostlá břečťanem a popraskána mrazem. Ale tušili, že s ní zmizí i cos nehmotného, cos, co tamní místo po staletí chránilo. Jedna stará žena, jejíž rodina obývala přilehlý domek od dob Marie Terezie, prý ještě v den demolice položila na první sundaný kámen větvičku jeřabin a potichu se pomodlila. Chtěla tím dát najevo, že se nezapomíná.
Na místě hradeb pak vyrostly elegantní vily a útulné zahrádky, celá luxusní čtvrť vonící lipovým dřevem a čerstvou omítkou. Park, který tu dnes nese jméno Charlotty G. Masarykové, šelestí za teplých letních večerů listy starých stromů a kolem chodí rodiče s dětmi, jak by na tom místě nikdy nic jiného nestálo.
A přece – místní lidé říkají, že o svátku svatého Jiří se tu ještě někdy zastaví procházející a na okamžik zadívají na prázdné nebe nad parkem, jako by v mlhavém stínu stromů hledali obrys obrněného jezdce.
Pověst o baště svatého Jiří vypovídá o místě, jež po staletí stálo na pomezí světského a posvátného, mezi kamenem pevnostní zdi a neviditelnou silou patrona bojovníků. Uchovává v sobě připomínku, že ochrana může mít podobu, kterou rozum neuchopí. A snad i to, že některá místa si pamatují svého strážce déle, než trvají jejich zdivo a kámen.