Příběh: Pravoslavný kříž v Dlouhé Loučce
Zápach hašeného vápna a zatuchlého potu seřezával plíce dřív, než plukovník Voronin vůbec vstoupil do ztemnělého sálu někdejšího zámeckého sídla. Pod jeho těžkými botami skřípal písek smíchaný s černou krví a slámou, která už dávno ztratila svou původní barvu. Zvedl vysoko ruku s lucernou, aby žluté světlo plamene dopadlo na tváře mužu ležících v řadách na holé podlaze. Většina z nich už nedýchala, jen ti s horečnatými bludy občas křečovitě zatnuli prsty do prken.
O několik desítek let později, v listopadovém dopoledni roku osmnáct set devadesát šest, držel starý voják v rukou smuteční stuhu, jejíž konce se lehce chvěly ve studeném větru přicházejícím od kopce Křivá. Stál v malém parčíku pod stinnými tújemi vedle hraběte Rosenberga. Kolem nich šuměly vlajky císařského dvora i staré prapory vojenských vysloužilců, ale Voronin nevnímal slavnostní řeči ani cinkot medailí na vlastní hrudi. Viděl před sebou pouze ten nekonečný podzimní večer, kdy na zámeckém dvoře plnily povozy těly zabalenými do plátna, zatímco místní sedláci se odvraceli k plotům a křižovali se strachem z morové nákazy.
Hrabě Rosenberg tiše položil těžký věnec z jedlových větví k podstavci z hrubé opuky a jeho prsty přejely po vyleštěném povrchu černého mramoru. Dva a půl metru vysoký kříž se třemi rameny, z nichž to nejnižší směřovalo šikmo k zemi, stál pevně v tichu remízku jako němá výčitka. Na horní části kamene byla vyryta slova starým písmem, která málokdo z přihlížejících dokázal bez zaváhání přečíst, přestože jejich význam visel ve vzduchu jako těžká mlha nad mokřinami. Připomínaly ty tisíce mladých mužů z nekonečných ruských plání, kteří nikdy neviděli domov a nenašli svůj hrob pod vlastním nebem.
Voronin sklonil hlavu a v mysli se vrátil k těm nekonečným seznamům jmen, jež tehdy spálil v krbu, aby ulevil úřednímu svědomí. Nikoho nezajímalo, jak se jmenoval ten prostý rekrut z moskevské gubernie, který mu tehdy v horečce tiskl dlaň a šeptal prosbu o modlitbu. Všichni byli tehdy pouhým číslem v knize ztrát po velké bitvě u Slavkova, kde se velmocenské ambice střetly s blátem a krví. Až nyní, po devadesáti letech, dostali tito bezejmenní mrtví své důstojné místo pod sluncem, ohrazení kovem, oddělené od hluku okolního světa.
Vítr sice shazoval poslední žluté jehličí z větví a mrazivý deštivý opar sedal na kabáty přítomných hostů, ale pod tou černou mramorovou deskou v Dlouhé Loučce konečně zavládlo ticho, které už nikdo nezkrátí hlukem válečných bubnů.