Příběh: Puklicův dům
Olovnice se znovu vychýlila o tři palce k severu, ačkoliv v otevřeném krovu nevál ani ten nejslabší závan větru.
Stavitel Leopold Trnka vztekle sevřel mosazné závaží do dlaně. Kov studil jako led vytažený ze dna Malše. Zespodu, z náměstí Přemysla Otakara, doléhalo tlumené klapání podkov a rachot kočárů, ale tady nahoře, na lešení obepínajícím nároží Krajinské ulice, panovalo nepřirozené ticho. Leopold zhluboka nasál vzduch prosycený hašeným vápnem, vlhkým pískem a těžkým zápachem starého zdiva, které tu stálo už v časech krále Jiřího.
Měl to být triumf moderního věku. Psal se rok 1902 a Budějovice se chtěly nadechnout k novému století. Puklicův dům dostával secesní tvář a na samém rohu, vysoko nad podloubím, vyrůstala štíhlá věžička. Leopold ji navrhl podle kreseb ze zámořských novin – odvážnou, šplhající vzhůru, vzdorující zemské tíži stejně jako ty pověstné mrakodrapy v Chicagu. Městská rada kroutila hlavami, ale povolení vydala. Jenže zdivo jako by tu novotu odmítalo přijmout.
Každá cihla položená po soumraku do rána pukla. Zedníci odmítali na nároží pracovat, jakmile padlo šero. Vykládali nesmysly o těžkém dechu za prkenným bedněním a o skřípění dřeva, které znělo, jako když někdo po schodech smýká bezvládné tělo.
Leopold položil olovnici na trám a sáhl pro kladivo.
V tu chvíli z podlahy pod jeho nohama vystřelila rána. Otřes byl tak prudký, až se mu zachvěla kolena. Z hloubi prvního patra, kde zedníci před týdnem otloukli barokní omítky, se ozval zvuk, který na stavbu nepatřil: kovový břinkot plátového brnění a zoufalé, dušené chroptění.
Stavitel sevřel petrolejovou svítilnu a sestoupil po žebříku do síně v patře. Žluté světlo lampy vykrojilo ze tmy mohutné stropní trámy. Braly na sebe podobu temných žeber jakési pravěké nestvůry. Leopold věděl, co se v tomto domě odehrálo v květnu roku 1467. Každý v Budějovicích znal příběh purkmistra Ondřeje Pukliceho, kterého spiklenci přepadli za svítání, stáhli polomrtvého po schodech na dlažbu a nakonec jej v neckách dovlekli do šatlavy, kde vydechl naposled. Byla to však jen stará městská kronika, inkoust na zažloutlém pergamenu.
Plamen ve svítilně zaprskal a zmodral.
Přímo uprostřed místnosti, kde měla stát nová příčka, ležela v prachu čerstvá stopa. Široká, hluboká rýha, jako by někdo po podlaze vlekl těžké dřevěné necky plné kamení. Začínala u okna do Krajinské ulice a směřovala ke schodišti. Z rýhy vystupoval pach, ze kterého se Leopoldovi zvedl žaludek – pach zkažené krve, starého železa a zatuchlé vody.
Leopold udělal krok vpřed, ale podrážka jeho boty narazila na neviditelnou překážku. Vzduch před ním zhoustl. Chtěl vykřiknout na hlídače dole v průjezdu, ale hrdlo se mu stáhlo chladem, který pálil jako rozžhavený drát.
Na zdi před ním, v místě, kde secesní štukatéři včera nanesli jemnou maltu na ozdobné florální pásy, se začaly objevovat otisky. Ne lidské prsty. Byly to hranaté, hluboké vrypy železných rukavic. Zasekávaly se do vlhké směsi s divokou zběsilostí, rvaly vápno dolů, jako by se někdo v brnění snažil zachytit stěny, zatímco ho neviditelná síla táhla po zemi pryč.
Stavitel necouvl, nemohl. Jen zíral, jak železné stopy šplhají po zdi vzhůru – ne dolů ze schodů, kudy kdysi Pukliceho vlekli, ale nahoru, k nároží, k rozestavěné věži, která mířila k oblakům. Prastarý děs nechtěl zůstat pohřben v temnotě dlažby a šatlavy. Drápala se ven, do výšky, kamsi, kde byl vzduch a prostor.
Svítilna v Leopoldově ruce pukla žárem a zhasla. Síní prolétl ledový vichr, který rozrazil okenice do náměstí.
Když ráno zednický mistr vystoupal na lešení, našel stavitele Trnku sedět na podlážce s očima upřenýma na špičku věže. Leopold neřekl jediné slovo. Vzal lžíci, rozmíchal maltu a vlastnoručně upravil sklon nárožního arkýře. O několik stupňů ho pootočil. Ne podle náměstí, ne podle pravého úhlu gotické parcely, ale směrem k volnému nebi nad Krajinskou ulicí, přesně tam, kam ukazovaly vrypy ve zdi.
Olovnice se v ten den poprvé ani nepohnula.
Secesní věžička Puklicova domu stojí na svém nároží dodnes, cizorodá a štíhlá, připomínající dávné mrakodrapy za oceánem. Kdo se však postaví pod loubí na rohu náměstí a zvedne hlavu k jejím ozdobným římsám, všimne si podivného zakřivení, které žádný stavební řád té doby nedokázal zdůvodnit. Zkuste tam v podvečer postát a přiložit dlaň na chladný kámen nároží – možná i vy uslyšíte, jak se hluboko v základech pod novou fasádou cosi těžkého a zoufalého stále marně drápá nahoru za světlem.