Příběh: Pustý zámek

„Odlož ten meč, Mikuláši, už není koho bránit,“ vyhrkl starý strážce a hlas se mu zlomil jako suchá větvička.

Mikuláš stál na okraji skalního hřebene, kde vítr z roviny bičoval jeho tvář a vnášel do nosu pach vlhkého borovicového jehličí a chladného kamene. Pod ním se rozprostírala hluboká propast, která hrad oddělovala od zbytku světa. Podkova zdivů, kdysi hrdě obepínající vrchol, nyní připomínala spíše past než útočiště. Mladý muž neotočil hlavu. Díval se na dálku, k hradu Rychleby, kde se v zapomenutém šeru vznášel dým z ohňů, které už nebyly přátelské.

„Slibil jsem, že budu hlídat cestu,“ odpověděl Mikuláš tichým, chraplavým hlasem.

Jeho prsty svíraly jilečné jádro meče tak pevně, až mu zbělely klouby. Pod nohama cítil drsný povrch navršených kamenů, které tvořily vnitřní zídku. Všechno kolem nich bylo z dřeva a hlíny, materiály, které dýchaly, starly a nakonec podlehly času. Vzduch byl těžký tichem, které nebylo pokojem, ale prázdnotou.

Z hluboka, z prostoru severní terasy, se ozval zvuk dopadajícího dřeva. Někdo právě rozebíral palisádu. To nebyl útok nepřítele, byla to smrt hradu. Lidé odcházeli. Odcházeli ti, kteří zde žili, ti, kteří zde vařili v kotlích a smáli se u ohňů. Odcházeli bez jediného slova, jen s věcmi, které jim zbyly v rukhách.

„Kdo zůstal, Mikuláši? Jen ty a já,“ dodal starý muž a položil mu ruku na rameno.

Mikuláš se konečně otočil. Viděl v očích starce odraz vlastní beznaděje. Pod nimi, v čtverhranné jámě, kde kdysi kypěla aktivita, nyní stála jen tichá voda, černá jako inkoust, v níž se zrcadlil šedý obloha. To místo, které mělo být okem slezské roviny, se stávalo slepým.

„Proč nás nenechali odejít s ostatními?“ zeptal se mladý muž.

„Někdo musí zhasnout poslední světlo,“ odpověděl starzec a ukázal na malý olejový svítilna, která blikala na dřevěném stole v jediné zbývající chuti.

Mikuláš přistoupil k lavici, jedinému úzkému mostu, který spojoval tento skalní ostrov s okolím. Podíval se dolů do hlubokého příkopu. Cítil, jak mu v hrdle stojí žmoutek. Věděl, že jakmile přejde tuto cestu, už se sem nikdy nevrátí. Žádné písmo o nich nenapíše, žádný kronikář nezaznamená jména těch, kteří zde v první polovni čtrnáctého století bděli. Budou jen šeptem v Račím údolí.

Krok po kroku postupoval k severnímu vstupu. Zastavil se a naposledy pohlédl na podkovovitý obrys svého domova. Viděl, jak vítr rozvíří prach nad hliněnými stěnami. Všechno, co postavili, bylo z materiálu, který se vrací do země. Zůstanou jen ty tvrdé skály a ty navršené kameny, které budou trpělivě čekat na zapomnění.

„Zhasni to, Mikuláši,“ zšeptal starzec.

Mladý muž natáhl ruku a prsty stiskly knot. Temnota se okamžitě přelila přes zříceninu, jako by ji pohltila hluboká voda. Zůstalo jen ticho a chladný vánek, který vyfýkal z hradu poslední zbytky lidského tepla. Když dopadl první krok na terénní lavici vedoucí pryč, neotočil se už ani jednou.

Dnes v Račím údolí zůstaly jen němé kameny, které v noci stále šeptají jména těch, kdo zde zhasli poslední světlo.