Příběh: Pustý zámek (hrad, okres Česká Lípa)
„Zatni ty ústa, nebo ti je sítěmi zaplácám!“ zařval Jan z Dubé a prudce strhl služebnou za rameno směrem k okraji skalního srázu. Dívka se zaklesla patami do měkkého pískovce, prsty zoufale hledala oporu v rýhách vyvrtaných do kamene. Pod nimi se hluboký příkop protahoval jako černá rána v těle země, tichý a hladový.
Jan ji nepustil. Jeho prsty se zabořily do jejího rvaného plátna. Vzduch kolem nich chutnal po starém železe a vlhkosti, která stoupala z hlubokých rozsedlin hradu. V dálce, v thirdím oddíle, kde v polokruhlé kapli stále dýmal malý oheň, se ozval prudký zvuk rozbitého skla. Jan ztuhl. Pustý zámek v tu chvíli mlčel, jen vítr hvízdal mezi dřevěnými trámy, které v držácích z pískovce tiše skřípaly, jako by samy varovaly před tím, co přišlo.
„Kde je ten klíč, Anežko?“ zašeptal Jan, a v jeho hlase už nebyl hněv, jen chladný, tichý strach. „Vím, že jsi ho našla v té cisterně. Vím, že jsi viděla, co tam leželo.“
Anežka se třesla, ale její oči zůstaly upřené na hlubokou spáru, která oddělovala hradní jádro od zbytku skal. V té chvíli se z hloubi příkopu ozval zvuk. Nebyl to hřik zvířete ani křik člověka. Bylo to rytmické, pomalé škrábání, jako když někdo táhne těžký kámen po dně srázu. Jan ji prudce pustil a oba se rozběhli směrem k padacímu mostu. Závaží mostu s hlučným řachotáním dopadlo na zem, když se někdo z druhé strany pokusil most zvednout.
Jan vyrazil k mostu, meč v ruce, ale zastavil se. Na dřevěných prknech stál někdo, kdo tam být nemohl. Postava byla v šatech, které kdysi patřily panu z tohoto domu, ale látka byla zčernalá, roztrhaná a prosáklá černé tekutinou, která nepomahala k rozpoznání tváře. Postava nemluvila. Jen pomalu zvedla ruku a ukázala prstem směrem k malému podvalí v jižní stěně, kde byla vysekaná kuchyně.
Anežka vykřikla, když uviděla, že postava nemá v rukou zbraň, ale starý, zrezivělý klíč, který se přesně shodoval s tím, který Jan tak zoufale hledal. Jan vykročil vpřed, ale vteřinu předtím, než se jejich prsty setkaly, postava prostě zmizela. Nebyl to prudký pohyb. Jeden okamžik tam stála a v druhý už byl jen prázdný most a pach hniloby, který náhle zaplnil celý prostor.
„Utíkejme do kaple!“ zaječel Jan a popadl Anežku za ruku.
Běželi přes skalní bloky, kde se nohy klouzaly na pískovcovém prachu. Vstupovali do třetího oddílu, tam, kde se hrad spojoval s samotnou horou. V polokruhlém prostoru kaple však nebyl nikdo. Jen na oltáři z hrubého kamene ležel ten samý klíč. Byl suchý, čistý a zářil v šeru jako nově vykovaný.
Jan k němu přistoupil s opatrností, jako by se bál, že klíč vybuchne. Jakmile ho však sevřel v dlani, celý hrad se krátce zachvěl. Z hloubky skal, z míst, kde byly vyhlubeny podvalí pro dům, který už dávno neexistoval, se ozval sbor tisíců šepotů. Nebyly to slova, ale rytmické sýčení, které znělo jako jména lidí, kteří zde kdysi žili a zemřeli.
Anežka se podívala za Jana a její tvář zbělela. V rozsedlině, která oddělovala oddíly hradu, stála nyní celá řada těch černých postav. Nestály v řadě, ale tvořily kruh kolem nich, uzavřely je na tomto skalním vyvýšení. Žádný z nich se nehýbal. Jen tiše, v naprosté synchronnosti, začali zvedat své prázdné dlaně k nebi.
Jan se chtěl otočit, chtěl zakřičet, ale zjistil, že klíč v jeho ruce začal žárem pálit do kůže. Kov se mu začal vrýpat do dlaně, jako by se snažil stát součástí jeho těla. V tu chvíli zhasl poslední oheň v kuchyni a nad Pustým zámkem se svalila tma tak hustá, že nebylo vidět ani vlastní ruku.
Když se ráno mlha nad Zakšínem rozpršila, hrad byl opět tichý. Na mostě nebylo stopy bot a v kapli nezbyl ani popel. Jen v hlubokém pískovcovém příkopě ležel jeden jediný, lsnící klíč, který čekal na někoho, kdo ho bude chtít najít.