Příběh: Radvanice (Ostrava)

„Tady to je, v téhle zemi je to zakopané!“ zařval Janek a prudce bodl lopatou do vlhkého černého bahna.

Kolem nich se v mlze vlnily louky Radvanic, které v oné době patřily pod vládu Piastů. Vzduch voněl po hnilobě a studené vodě z blízkých potoků, zatímco ranní chlad pronikal až k kostem. Janek, syn místního hospodáře, s dýcháním v rytmu tloučených srdcí hleděl na hluboký otvor. Vedle něj stál starý Mikuláš, muž s tváří jako vyvrhvaná kůra dubu, který v Radvanicích znal každý kámen i každé prokletí.

„Vykop to hlouběji, chlapče, ale nebuv s ním, až ho uvidíš,“ zašeptal Mikuláš a jeho hlas zněl jako drcení štěrku.

Když lopata konečně narazila na něco tvrdého a kovového, oba muži ztuhli. Nebyl to hrob ani poklad v podobě zlatých mincí. Z hloubky vyvlekli malý, těžký truhlík z černého dřeva, obalený řetězy, které vypadaly, že nejsou z běžného železa, nýbrž z něčeho, co pohlcovalo světlo kolem sebe. V okamžiku, kdy Janek rozrazil víko, ustal veškerý zvuk v okolí. Ptáci přestali zpívat, vítr ztichl a i hluboký šum rivers v dálce utichl.

Uvnitř leželo jediné zrcadlo. Nebylo to však zrcadlo, které odráželo tvář toho, kdo do něj hleděl. Janek do něj pohlédl a místo své mladé tváře uviděl Radvanice, ale ne takové, jak je znal. Viděl tam budovy z kamene a skla, které nebyly z jejich doby, viděl lidi v podivných šatech a nad zemí se vznášely věci, které nebyly poháněny koňmi ani lidskou silou. Viděl černé jámy, ze kterých stoupal hustý kouř, a domy s rovnými střechami, které připomínaly vojenské tábory.

„To je budoucnost,“ vyhrkl Janek a jeho ruka se začala třást.

Mikuláš zrcadlo prudce vytrhl z jeho ruky. Starý muž se díval do skla s výrazem hrůzy i fascinace. V zrcadle se zjevila postava muže, který vypadal přesně jako on, jen však stál v místě, kde dnes byla jen louka, a za ním stál vysoký kříž a budova, která vypadala jako chrám, ale nebyl to kostel, jaký znali z vratislavského biskupství. Postava v zrcadle zvedla ruku a začala psát do vzduchu znaky, které žádný z nich neuměl přečíst, ale které v nich vyvolaly zvláštní pocit mrazivého klidu.

„Musíme to vrátit zpět,“ řekl Mikuláš náhle a jeho hlas byl teď ostrý jako břitva. „Kdo vidí konec cesty, dříve než na ni vstoupí, ztratí chuť jít.“

Janek však neposlechl. Zatnul zuby a pokusil se zrcadlo znovu uchopit. V ten moment se stalo něco, co dodnes zůstává v paměti místních rodů jako největší záhada. Zrcadlo se roztrzáslo na tisíce drobných střepů, ale ty nespadly na zem. Místo toho se vznášely kolem nich v kruhu, tvořily spirálu a začaly vydávat vysoký, pískavý tón, který přitahoval zvířata z okolních lesů.

Když se prach usadil a střepy zmizely v zemi, Janek už nebyl stejný. Přestal mluvit o polích, o daních pro knížete nebo o svatých. Hodiny trávil v tichosti, hledal v zemi místa, kde se podle něj „budou stát věci“, a kreslil do prachu tvary budov, které v té době neexistovaly. Tvrdil, že slyší hlasy lidí, kteří ještě nejsou narozeni, a že Radvanice jsou místem, kde se čas přehýbá.

Mikuláš ho vylečil z bláznění, nebo ho možná jen naučil mlčet. Jenže Janek zmizel jednoho dne bez stopy, přičemž neopustil vesnici. Zůstal jen jeho dopis, v němž psal, že odchází do hloubky země, aby našel cestu k těm, které viděl v zrcadle.

Kdo dnes prochází Radvanicemi, možná pocítí pod nohama zvláštní chlad, i když je léto. Možná zahlédne v odlesku skla někoho, kdo tam nestojí. Janekův zrcadlo sice prý zmizelo, ale kousek té tajemnosti zůstal zakopaný v černé zemi, která kdysi patřila Piastům a dnes tají pravdu o tom, kam Janek skutečně odešel.

Kdo z vás se odváží kopat hlouběji, než dovoluje rozum, aby zjistil, zda v hloubce pod Radvanicemi stále někdo čeká na svou odpověď?