Příběh: Rájec

Bylo to večer po dlouhém, jasném dně, kdy se zlatá slunce nechala za Labské pískovce, že Matyáš Rájec, nový osadník s nesmazatelnými stopy třicetiletého konfliktu v očích, se bloudil po houštích. Krásná úleva chladné země pod jeho nohama přerušila myšlenky na minulost a uklidnila jeho duši.

"Jsi si tady vůbec jistý, Matyáš?" hlasitě se ptal Vojtěch Chvala, starší sedlák z Tisy, který stál vedle něj pod jedním z legendárních líp. Šum jeho listí byl jako tichý dech přírody, a jejich stín vymezoval prostor pro rozhovor.

Matyáš se podíval na Vojtěcha a jeho zrak se setkal s tvrdou, ale uklidňující pevností staršího muže. "Jsem přece nepřítel, který by se sem vrátil," odpověděl tónem, který sliboval něco jiného než jen odvetu.

Ale Vojtěch se nepokoušel říct nic o válkách. "Slyšel jsem, že zde večer přichází hlas," pokračoval s tajemným úsměvem. Jeho slova rezonovala nejen v noci, ale i v Matyášových hlubinách.

Sedli si na kmen lípy a zahřála je slabá svítivost stínů, jak se slunce schovalo za hory. Vítr přinesl dálkový zvuk potoka, kde voda šplhalila po skalních řasách. Bylo to jako by celé nebe mluvilo jazykem duchů.

"Který hlas?" zeptal se Matyáš, jeho oči přecházely z temnoty do tmy.

Vojtěch pohladil svou sprostou kazajku a zašeptal: "Říká se, že tam, kam teď stojíme, kdysi žila dívka nazývaná Anna. Její oči byly jako modrá noc. Hlas někdy přichází z těchto skal a mluví slova, která neznají smrt."

Matyáš se jen podíval na staršího muže, jejíhož obličej byl křídlatý stínem. "Věříš?" zeptal se s rezignací v hlase.

"Žádné důkazy," odpověděl Vojtěch, jeho hlas jako šepot odhaloval víru. "Ale každý večer, kdy přicházím sem, cítím její duši v tichu."

Noc se hloubila a jejich tváře ztratily detaily ve stínu. Matyáš si vzpomněl na své dálkové domovy, kde ještě nikdo nepoznal mír. Vše, co mohl udělat, bylo naslouchat.

Noc se nadechnula chladem a v tom okamžiku vzdálený hlas zazvonil jako stříbrný zvonek ve tmách. Matyáš si vzpomněl na zvuky, které jeho srdce nikdy neslyšelo předtím.

"Co říká?" Matyáš se ptal hlasem polohlasitého strachu a potěšení.

Vojtěch neodpovídal. Přesto zůstali tam, čekající v nějakém duchovním pouti, které ani slovy nemohl popsat.

Dlouhá chvíle pokračovala a ve tmě se stromy zdály žít. Noc přinášela svůj tajemný rytmus; jen hlas z dálky znovu mluvil, jako by vyprávěl o nesmrtelných skutcích a lásce.

"Až jednoho dne se ptát budeš," šeptal Vojtěch do tmavého prostoru. "Co se tehdy stalo, se nikdo nedověděl. Ale místo tu stojí — a čeká."