Příběh: Reinwartův dům
„Tady to končí, pane Reinwarte, víc z toho vázání vymačkat nejde!“ křikl tiskář z hloubi dílny a s hlasitým práskem pustil těžký svazek knihy na dřevěný stůl. Prach z čerstvého papíru se rozvířil v prouzku světla a osedla na tváři Antonína Reinwarta, který právě vstoupil do místnosti. Vzduch v domě v Vodičkově ulici byl hustý, nasycený vůní čerstvého inkoustu, lepidla a vlhkého kamene z hlubokých sklepů, které dům pevně kotvily v pražské zemi.
Antonín přistoupil k oknu a pohlédl nahoru, kde v nikě právě dokončeného průčelí stál Lumír. Kamenný zpěvák s vavřínovým věncem hleděl prázdným zrakem do dálky, jako by naslouchal tónům, které nikdo jiný neslyšel. V tu chvíli se v domě rozlehlo něco, co tiskář z dílny ani jeden z nájemníků v horních patrech nedokázali vysvětlit. Byl to zvuk, který připomínal hluboký, vibrující tón velkého zvonu, ale zvuk nešel zvenčí. Vycházel ze stěn, z cihel a z velmi základů domu.
„Slyšeli jste to?“ vyhrkl Antonín a jeho prsty se křečovitě sevřely o parapet. Tiskář jen zakroutil hlavou a zmateně hleděl na své ruce, které se mu třesly. V tu chvíli se dveře do domu rozletěly a dovnitř vběhl muž v šedém plášti, který vypadal, jako by právě vyrazil z jiného století. Nebyl to žádný z jejich známých, nebyl to ani jeden z architektů, kteří dům navrhovali. Měl bledou pleť a v očích nesl výraz člověka, který hledá něco, co dávno zmizelo.
Muž neřekl ani slovo. Přistoupil k pultu, kde ležely knihy o polním hospodářství, a s neuvěřitelnou rychlostí začal listovat stránkami. Jeho prsty nehledaly text, ale sáhal po okrajích papírů, jako by hledal skryté vzkazy. Antonín se pokusil zastoupit neznámého, ale v momentě, kdy se ho dotkl, pocítil prudký chlad, jako by se dotkl ledu v nejmrazivější zimě, přestože byl venku srpnový žár.
„Hledám pasíře,“ zašeptal neznámý hlasem, který zněl jako šustění starého pergamenu. „Peško zde nechal klíč. Klíč od brány, která už není v mapách.“
Reinwart ztuhl. Věděl, že na tomto místě kdysi žili pasíři, že ulice byla kdysi jejich domovem, ale ten muž mluvil o nich, jako by s nimi včera hovořil. Neznámý se náhle zastavil, zvedl hlavu a pohlédl směrem k soše Lumíra na fasádě. V tu chvíli se zvuk zvonu vrátil, tentokrát mnohem silněji. Bylo to tak intenzivní, že v dílně praskly dvě skleněné lahve s inkoustem a černá tekutina začala pomalu stékat po podlaze, tvoříc podivné mapy a symboly.
Muž v plášti se krátce usmál, zvedl ruku a ukázal směrem k Františkánské zahradě, kam dům orientoval svou dvorní fasádou. Pak se prostě otočil a odešel. Antonín vyběhl za ním, vyrazil z domu do Vodičkovy ulice, ale ulice byla prázdná. Nebylo tam ani stopa po šedém plášti, jen ticho, které bylo až nepřirozené.
Když se Reinwart vrátil dovnitř, uviděl na stole jednu z knih. Byla otevřená na stránce, kterou tiskář předtím ani neprolistoval. Mezi listy byl vložen malý, zrezivělý kovový klíč, který tam před minutou nebyl. Kov byl studený a v jeho útrobách se zdál tepat slabý, modravý svit.
Reinwart klíč nikdy nepoužil. Strach z neznáma byl silnější než zvědavost. Klíč však zůstal v rodinném archivu, předený mezi dopisy a účty, jako tichý svědek události, která popírala veškerý rozum. Do dnešního dne se říká, že kdo v tichém večěru přiloží ucho k fasádě domu a naslouchá směrem k nikě se sochou Lumíra, může slyšet tichý zvuk kovových klíčů a vzdálený šepot lidí, kteří zde žili před staletími a stále hledají cestu domů.
Ten rezavý klíč stále někde v hloubce domu dřímá a čeká na někoho, kdo se odváží otevřít dveře, které už dávno neexistují.