Příběh: Riegrova 3

„Kde jste to schoval, Hugo? Kde je ten klíč!“

Křik se rozléhal halou, odrážel se od vyleštěných dřevěných schodů a zníl v každém koutě nově vybudované vily. Hugo Löbl stál u okna zimní zahrady a pozoroval, jak se za sklem líně vlní mlha nad Jabloneckým údolím. V ruce svíral malý, těžký předmět z černého železa, který v dlani cítil jako ledový kus skutečnosti. Jeho žena, s tváří zrudlou hněvem i úzkostí, udělala prudký krok vpřed. Podpatky jejích bot rytmicky klapaly o drahý povrch podlahy, zvuk připomínalo odpočítávání hodin.

Hugo se neotočil. Vzduch v místnosti voněl čerstvým lakem, novým dřevem a tichým přítomností drahých cigaret. Byl rok tysíc devětset dvacet pět a jeho dům byl vrcholem všeho, co mohl jako obchodní rada dosáhnout. Okrové stěny, štukové girlandy a mohutné zdi, které měly chránit jeho rodinu před vším světem. Jenže právě v tuhle chvíli měl pocit, že největší nebezpečí přišlo zevnitř.

„Je to jen hra, Milá,“ odpověděl tichým, chladným hlasem.

„Hra? Celý dům mluví o tom, co jste přinesl z Drážďan! Ten předmět nepatří do obytného domu, Hugo. Patří do země nebo do ohně,“ vyjela z ní slova jako šípy.

Hugo konečně otočil hlavu. V očích měl podivný lesk, který tam dříve nebyl. Pomalým pohybem zvedl ruku a klíč, který držel, přiložil k jedné z replik klasicistních krbů v patře. Nebyl to obyčejný krb. Hugo nechal při stavbě vletovat do zdivů něco, co v plánech z drážďanského ateliéru nebylo zapsáno.

V tu chvíli se stalo něco, co nikdo z přítomných nedokázal vysvětlit. V místnosti náhle zaklapaly všechna okna, přestože venku nebyl ani závan větru. Světlo v hale změnilo barvu z teplého žlutého na síně modrou a z hloubi zdí se ozvalo hluboké, rytmické dunění, jako by pod domem tlouklo obří srdce. Hugo se usmál a s jemným cvaknutím zapustil klíč do neviditelného otvoru v kameni.

Zatímco jeho žena v šoku ustoupila k balustrádě, Hugo ztratil rovnováhu. Neupadl, ale začal se klesat. Doslova. Jeho tělo se začalo propadat do pevné podlahy, jako by dřevo a kámen byly jen hladinou vody. V jedné sekundě byl zde, v další už viděli jen jeho prsty, které se s posledním křečovitým stiskem zabořily do povrchu vily a pak zmizely.

V domě nastalo hrobové ticho. Zůstal jen pach ozonu a chlad, který pronikl až do kostí.

Hugo Löbl se vracel z cesty do Drážďan s něčím, co nebylo určeno pro lidi. Když zmizel v podlaze své vlastní vily, nebylo po něm stopy. Služebníci, kteří v poplachu přiběhli do patra, našli pouze klíč. Ležel na zemi, přestože Hugo ho v momentě zmizení pevně svíral v dlani. Klíč byl horký, tak horký, že při doteku zanechal na kůži spálený otisk.

Rodina se snažila tajemství utajit. Dcery vily později vracely s pocitem, že v některých místnostech je vzduch hustší než jinde. PovíDali si, že když je v domě ticho, ze zdí v patře slyší jemné, rytmické poklepávání, jako by někdo z druhé strany zdi zkoušel najít cestu zpět.

Někdy v noci, když měsíc osvětlí okrovou fasádu a stíny girland se protáhnou po zahradě, se v zimní zahradě objeví postava muže. Nestojí však na zemi, ale zdá se, že z ní vyvstává. Jen na okamžik, než ho znovu pohltí ticho neoklasicistických zdí.

Kdo dnes vstoupí do vily v Riegrově ulici, možná pocítí ten zvláštní chlad v patře, který žádné topení nedokáže zahřát. Hugo tam stále hledá svou cestu ven, nebo možná čeká, až někdo jiný znovu otočí klíčem v neviditelném zámku.