Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Rodinný Dům Dr. Františka Kovaříka
  • Příběh: Rodinný dům dr. Františka Kovaříka

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Rodinný dům dr. Františka Kovaříka
Smyšlený příběh

Příběh: Rodinný dům dr. Františka Kovaříka

Příběh: Rodinný dům dr. Františka Kovaříka
❧

„Kde jste ji schoval, Františku? Kde je ta žena z bronzu?“

Vítězoslav tasil hlas do hrozebného tónu, zatímco jeho boty rytmicky duněly o d dilute dvoře. Zvuk dopadal do vysokých stěn vily a vracel se zpět jako ozvěna z hluboké studny. Dr. František Kovářík stál nehybně uprostřed čestného dvoru, v dlaních svíral malý kousek mokrého mramoru a hleděl na prázdný vrchol fontány. Voda z kašny stékala s monotónním šumením, ale tam, kde měla být postava černé panny, zůstalo jen prázdné místo a studený vzduch říjnového rána roku 1911.

Vítězoslav udělal prudký krok vpřed. Vzduch kolem nich voněl vlhkou zemí a čerstvě vymalovanými omítkami nového domu. Byla to vůně začátku, nového života, kterou však právě teď přebíjal pach strachu.

„Nic jsem neschoval,“ odpověděl Kovářík tichým, chraplavým hlasem. „Byla tady. Včera večer, když jsem zhasínall lampy v hale, stála tam. Viděl jsem, jak se v měsíčním světle leskl její hřbet. A teď je pryč.“

Vítězoslav se rozhlédl. Kolem nich byly kované mříže arkád, které dům oddělovaly od náměstí, pevně zavřené. Žádný člověk by nedokázal vynesť těžkou bronzovou sochu přes tyto překážky, aniž by ho někdo slyšel nebo viděl. Dům byl v podstatě uzavřenou pevností, klenotem české moderny, který právě dostal svou poslední tečku. Všechno v něm bylo přesné, geometrické, promyšlené až do posledního detailu štukové výzdoby. Jen tato prázdnota na fontáně do obrazu neseděla.

„Někdo si ji vzal, Františku. Možná tví nepřátelé z průmyslu,“ sykl Vítězoslav a ukázal prstem na prázdný píst kašny.

Kovářík neodpověděl. Pomalým krokem přešel k dvojitému schodišti. Jeho pohled však nebyl upřený na prázdné místo, ale na zem. V prachu, který ještě nepoznal první pořádný úklid, byly otisky. Nebyly to otisky bot. Byly to hluboké, těžké rýhy, jako by něco velmi masivního a hladkého bylo vlečeno z fontány směrem k hlavním vchodům.

Oba muži vešli do domu. Masivní dřevěné schodiště v hale vznášelo své stupnice do výšky, kde se propojovalo s horním patrem. V prostoru panoval mrazivý chlad, přestože byl dům nový a dobře izolovaný. Kovářík zastavil u krbu s geometrickým vzorem. Zde se rýhy v prachu zmizely.

„Podívej se na to,“ zašeptal Kovářík a ukázal na okenní vitráže, kterými pronikalo bledé světlo.

Na jedné z tabulí, kde se mísily barvy a tvary, byla čerstvá prasklina. Vypadala, jako by do skla někdo narazil tvrdým předmětem. Ale co bylo zvláštnější – na parapetu ležela jedna jediná, malá kapka vody. Nebyla to obyčejná voda z fontány. Byla hustá, tmavá a voněla po řekách a bahnech, která v Prostějově nebyla. Voněla po hlubokých vodách Plumlovské přehrady, kde se v hloubkách skrývaly tajemství, která měla zůstat pohřbena.

Vítězoslav se zasmál, ale byl to nervózní smích. „Chceš mi říct, že socha odešla sama? Že se rozchodila po tvém novém paláci?“

Kovářík nevzal v loni slovo. Pomalým pohybem zvedl ruku a dotkl se studeného dřeva schodiště. Cítil, jak se pod jeho prsty třese podlaha, velmi jemně, jako by někde hluboko v základech domu, v podsklepení, něco těžkého a kovového pomalu přerychlo z jednoho kouta do druhého.

Zimní zahrada v horním patře, s jejími prosklenými arkýři, byla v tu chvíli tichá. Jenže v odrazu skla, když se Kovářík na vteřinu podíval za sebe, spatřil švihu tmavého šatru. Nebyla to látka. Byl to lesk oxidovaného bronzu. Jakmile otočil hlavu, byla tam jen prázdná chodba a ticho, které bylo tak husté, že ho bylo možné krájet nožem.

Socha z fontány se nikdy nen našla. Žádný zloděj ji nenabízela, žádná firma ji neodlila znovu. Kovářík však zbytek svého života trávil v hale u toho masivního schodiště, kde v noci, když město utichlo, slyšel jasně azřetelně zvuk kovových kroků, které nehledaly cestu ven, ale toulaly se po pokojích, jako by hledaly někoho, kdo by je konečně rozpoznal.

Kdo ví, zda ta černá panna stále v domě zůstala, nebo zda jen čeká, až někdo z návštěvníků v tichu chodby uslyší její kovový oddech.

✦
Příběh se váže k památce Rodinný dům dr. Františka Kovaříka Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)