Příběh: Rodinný dům Heřmana Konejla
„Slyšíte to, pane Konejlo? Ten zvuk přichází odněkud, kde žádné schody nejsou.“
Heřman Konejla ztuhl. V rukou svíral sklenici s vřelým čajem, ze které stoupal tenký pramínek páry. Podíval se na muže vedle sebe. Pan Vondráček, bývalý účetní s tváří šedou jako plzeňské zimní nebe a v oversized saku, které vonělo po starém tabáku a vlhké vlně, málil hlavou směrem k severovýchodní stěně.
Byli v srdci nové vily, v prostoru, kde se přísná logika pravoúhlých stěn náhle zlomila. Právě zde, v tom jediném oblouku domu, v půlkruhovém schodišti, se zastavil čas. Bílá omítka byla tak čistá, že až bolely oči, a světlo dopadající z oken se odráželo od hladkých ploch s chirurgickou přesností. Všechno v tomto domě mělo svůj účel, každá linie byla promyšlená, každý metr využit.
„Je to jen ozvěna z ulice, Vondráčku,“ odvětil Konejla a snažil se, aby jeho hlas zněl pevně, i když mu prsty na sklenici mírně křečovaly.
„Ne, pane řediteli. To není ulice. To je rytmus. Tři kroky, pauza, pak jeden těžký dopad. Jako by někdo šel nad námi, ale v půdní nástavbě je teď prázdno. Vy jste v tom domě ukryli víc než jen patra, abyste obeltali úřady. Architekt Neckář byl rafinovaný, ale v takové hravosti s prostorem se někdy otevře dveře, které by měly zůstat zavřené.“
Konejla polkl horkou slinu. Podíval se nahoru do bílé prázdnoty stropu. Věděl, že jeho dům je mistrovským klamem. Zvýšené přízemí, první patro a půdní prostor – na papíře to vypadalo jako dvě nadzemní podlaží, jak vyžadovaly předpisy pro čtvrť Bezovka, ale v realitě to byl čtyřpatrový palác. Byl to triumf rozumu nad pravidly.
„Co tím chcete říct?“ vydechl Konejla.
Vondráček ne odpověděl. Místo toho přistoupil těsně k zakřivené stěně schodiště a položil na ni dlaň. Studený povrch omítky mu zřejmě něco vyprávěl. Muž zavřel oči a začal tiše pohvískávat melodii, která zněla jako starý pohřební pochod, jen zrychlený, až nervózní. V tu chvíli se ozvalo.
Z horní části půlkruhu, tam, kde se stěna hladce spojovala s permeability prostoru, dopadl zvuk. Těžký, kovový dopad, jako by někdo shodil na dlažbu masivní klíč nebo železný hřebík. Konejla vyletěl ze židle, sklenice s čajem vyklouzla z jeho ruky a roztříštila se o podlahu. Čaj se rozteklo po bílém povrchu jako rudavá skvrna.
„Vidíte?“ zašeptal Vondráček a na tváři se mu objevil zvláštní, téměř bolestný úsměv. „V tom prostoru, který jste ukradli zákonům, někdo bydlí. Někdo, kdo nemá své místo v žádném plánu.“
Konejla vyrazil nahoru po schodech. Vyběhl do půdní nástavby, vrazil do každého koutu, otevřel všechny skříně a prověřil každou škvíru v bílých stěnách. Nic. Jen ticho a pach čerstvé vápenné omítky. Když vyběhl zpět dolů do schodiště, aby Vondráčkovi vyvrátil jeho bláznovství, v sále už nikdo nebyl.
Dveře do zahrady byly zavřené. V domě nebyl nikdo jiný. Jen na místě, kde před minutou stál pan Vondráček, ležela malá, stará mince, která do tohoto moderního, sterilního světa funkcionalismu naprosto nepatřila. Byla zčernalá a studená, jako by ležela deset let v mokré zemi.
Heřman Konejla už nikdy nenechal v domě zapálit světla v schodišti po desáté hodině večer. Do konce svých dnů totiž každou noc slyšel z té bílé, obloukovej stěny tři kroky, pauzu a jeden těžký dopad, jako by někdo z neviditelného patra hledal cestu ven.
Kdo dnes v tom bílém tichu u rohu ulic Erbenovy a Žižkova stojí, možná stále slyší kroky z prostoru, který v žádném architektonickém plánu nikdy neexistoval.