Příběh: Rodinný dům Lužická 17
„Kde jste to schoval, Bedřichu? Kde je ten klíč?“
Hlas paní Novotnové zněl ostře, skoro kovově, a odrážel se od hladkých, bílých stěn předsíně. Bedřich stál uprostřed místnosti a hleděl na své prázdné dlaně. Vzduch v domě voněl čerstvým vápnem a novým lakem na dřevě, vůně tak čistá, až až z ní začaly pálit plíce. Všechno kolem nich bylo nové, úsečné, zbavené zbytečných ozdob. Byli v roce tisíc devětset třicet pět a tento dům v Lužické ulici měl být symbolem nového světa, kde řád a rozum vítězí nad chaosem.
Bedřich se nenápadně dotkl chladné stěny. Prsty mu klouzaly po dokonale rovné ploše. Před hodinou tu byl. Položil malý mosazný klíč s podivným rytím na okraj bílého stolku v obývacím pokoji. Jen na vteřinu, aby mohl otevřít okno a vyvětrat z místnosti zbytky cigaretového kouře. Když se však vrátil, stolek byl prázdný. Žádný zvuk, žádný průvan, žádný stopa. Klíč prostě zmizel z povrchu, který byl tak hladký, že na něm nešlo přehlédnout ani zrnko prachu.
„Neptejte se mě, já ho nikde nevidím,“ vyhrkl Bedřich a hlas se mu mírně zapálil.
Jeho žena se k němu přiblížila. Její podpatky rytmicky klapaly o novou podlahu, zvuk byl jasný a ostrý jako řez vteřin. Bedřich nebyl zvyklý na takovou preciznost. Byl to muž zepsaný zpořádky, zatímco tento dům, dílo bratří Kubových, byl manifestem absolutní kontroly. Každý roh byl pravý, každá linie přímá. Právě proto ho Bedřicha ten zmizelý předmět tak znervóznil. V domě, kde všechno dávalo smysl, se stala věc, která smysl nedávala.
„Ten klíč otevírá skříň s dopisy z první války, Bedřichu. Neřekněte mi, že jste ho ztratil v domě, který má víc světla než celá naše stará čtvrť,“ sykla Novotnová.
Bedřich se rozhlédl. Slunce dopadalo do místnosti přes velká okna a vrhalo na podlahu ostré, geometrické stíny. Všechno bylo tak transparentní, tak otevřené. Nebylo kde něco schovat. Neexistovaly žádné temné kouty, žádné těžké závěsy ani prachové pavučiny, za nimiž by se mohl schovat malý kousek kovu. Dům byl jako skleněný krunýř.
Vstoupil hlouběji do interiéru, do prostor, které měly sloužit k modernímu, hygienickému žití. Znovu a znovu procházel stejné cesty. Dotýkal se hladkých povrchů, hmatal v mezerách mezi novým nábytkem a stěnou. Najednou ucítil pod prsty něco zvláštního. V jedné z místností, tam, kde stěna splývala s podlahou v naprosté čistotě, cítil jemné chvění. Nebyl to průvan, ale spíše tichý, rytmický zvuk, jako by dům sám v sobě něco šeptal.
Přiložil ucho k bílé omítce. Ticho bylo absolutní, a přesto slyšel vzdálené, kovové cinkání. Jako by někdo v jiném prostoru, v jiné dimenzi, hází klíči o zem. Bedřichovy oči se rozšířily. Podíval se na svou ženu, která v jiné místnosti stále hledala a nadávala.
V tu chvíli se stalo něco, co Bedřich nikdy nedokázal vysvětlit. Když se znovu dotkl stěny, jeho ruka na zlomek sekundy neznela jako dotek betonu a vápna, ale jako dotek něčeho měkkého, téměř organického. A pak, přímo před jeho očima, se z hladké bílé plochy stěny na okamžik vynořil obrys klíče. Nebyl tam fyzicky, byl to jen stín, obraz vtisknutý do samotné hmoty domu. Stín klíče se pohnul, klesl níže a s tichým, téměř neslyšným cvaknutím zmizel zpět do hloubi zdi.
Bedřich zůstal stát s otevřenou pískou. Dům, který měl být vrcholem lidského rozumu a čistého plánování, právě pohltil předmět, který do sebe nepatřil.
Klíč se nikdy nenapřil. Bedřich léta pozoroval ty bílé stěny a hledal v nich praskliny, dveře, které neexistovaly, nebo tajné schránky. Ale dům zůstal nedotčený, hladký a mlčící. Bedřich už nikdy netvrdil, že klíč ztratil. Věděl, že dům si ho vzal.
Kdo dnes vstoupí do těchto místností, uvidí jen dokonalou kulturu bydlení první republiky a čisté linie funkcionalismu. Ale pokud přiložíte ucho k jedné z těch bílých stěn v tichém odpoledni, možná uslyšíte to samé kovové cinkání, které Bedřich slyšel předtím, než se dům navždy uzavřel.