Příběh: Rodinný trojdům Sirotkova 73–77
„Kde jste to schoval, vy starý blázne!“ vykřikl pan Bydžovský a s prudkým pohybem rozrazil dlaní do hladké, bílé stěny chodby. Zvuk dopadu v prázdném domě zazníval jako výstřel, odrážel se od čistých ploch a ostrých rohů, které dům v ulici Sirotkova nabízel. Bydžovský se ztěžka dýchal, jeho sako bylo rozepnuté a z čela mu stékal pot, který mu pálil do očí.
Naproti němu stál pan Alois, muž s prsty stále špinavými od tuší a s pohledem, který neviděl zdi, ale něco mnohem hlouběji. Jen mírně zvedl obočí a opřel se o hranu stolu. V místnosti vonělo čerstvým betonem a novým nátěrem, vůně čistoty a nového začátku, která měla být symbolem moderního věku. Všechno zde bylo střídmé, bez zbytečných ozdob, přesně tak, jak to měl být. Žádné vídeňské vřesy, žádné těžké ornamenty. Jen čistá funkce a pravda materiálu.
„V tom domě není nic, co byste mohl najít hledáním, příteli,“ odpověvěl Alois tichým, téměř šeptavým hlasem.
Bydžovský se znovu rozhlédl. Trojdům vypadal zvenčí jako jeden celek, jako harmonie tří domů, které sdílely stejný duch. Ale uvnitř, v tomto konkrétním bytě, se vzduch zdál být hustší. Bydžovský věřil, že Alois do základů nebo do mezer mezi stěnami vložil něco, co tam nepatřilo. Nějaký dokument, mapu nebo tajemství, které by mohlo změnit hodnotu celého kvartálu v Žabovřeskách.
„Vím, že jste to udělal při stavbě,“ syčel Bydžovský a začal prsty přejíždět po chladném povrchu zdi. „Tenhle dům je příliš dokonalý. Je to maska. Pod tou bílou barvou se skrývá něco, co není v pláních.“
Alois se jen pousmál a pomalu se odsunul k oknu. Slepě sledoval dopad světla na podlahu. V té chvíli se stalo něco, co Bydžovskýho zastavilo. Z hloubky domu, z místa, kde by měla být jen pevná betonová konstrukce, se ozval zvuk. Nebylo to zaklepání ani prasknutí. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu otáčí kličkou zámku, který nevede nikam.
Bydžovský ztuhl. Zvuk přišel z prostoru mezi dvěma byty, tam, kde byla jen společná zeď. Přiložil ucho k chladnému povrchu. Tón byl jasný a čistý. Pak přišel druhý zvuk – tlumený šepot, který zněl, jako by mluvil někdo, kdo stál jen centimetry od něj, ale oddělený neprostupnou vrstvou kamene.
„Otevřete to!“ zařval Bydžovský a v návalu hněvu začal tlouct do zdi pěstmi.
Alois ho pozoroval s klidem, který hraničil s posměškem. „Tento dům není jen z betonu a skla, Bydžovský. Je to stroj na bydlení, ale každý stroj má svou rezervní součást. Některé věci jsou navrženy tak, aby zůstaly skryté, dokud není správný čas.“
Bydžovský v ten moment uviděl v rohu místnosti malou, téměř neznatelnou spáru v omítce. Z té spáry začal pomalu vyvěvat podivný pach – nebyl to pach plísně ani vlhkosti, ale vůně starého papíru a sušených květin, která do tohoto sterilního, moderního prostoru naprosto nepatřila. Bydžovský se k ní vrhl, chtěl spáru vyškrábat nehty, rozříznout zeď, dostat se k tomu, co tam bylo.
Jenže vteřinu poté zvuk ustal. Vůně zmizela. Nastalo ticho tak absolutní, že Bydžovský slyšel vlastní tlukot srdce.
„Už je pryč,“ řekl Alois a doprovoděl ho k východu. „Tajemství tohoto domu se neukazuje každému. Ukazuje se jen těm, kteří v něm hledají něco jiného než jen zisk.“
Bydžovský odcházel z domu s pocitem totální porážky, ale i s neklidem, který ho už nikdy neopustil. Věděl, že v té bílé, střídmé zdi zůstalo něco, co nepatří do světa funkcionalismu. Něco, co tam Alois vložil jako vtip nebo jako varování.
Když se dnes člověk zastaví před těmito domy v ulici Sirotkova, uvidí jen čisté linie a jednoduchost raného modernismu. Ale pokud přiloží ucho k některé ze stěn v tichém odpoledni, možná uslyší ten samý tichý zvuk otáčení neviditelného zámku.