Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Rodný Dům Antonína Dvořáka
  • Příběh: rodný dům Antonína Dvořáka

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

rodný dům Antonína Dvořáka
Smyšlený příběh

Příběh: rodný dům Antonína Dvořáka

Příběh: rodný dům Antonína Dvořáka
❧

„Ticho! Slyšíte to? To není vítr v komíně, to je hlas!“ vykřikl Matěj a prudce odstrčil těžké dřevěné dveře do chodby. Vzduch v domě čp. 12 byl hustý, cítit v něm bylo čerstvě řezané maso z otcova dílny a těžký pach vlhkého sklepa, který se mísil s vůní starého dřeva. Matěj stál uprostřed místnosti, kde se v přízemí křížila cesta do hospody s obytnými pokoji, a zíral na prázdný roh místnosti.

Byl rok 1845. Malý Antonín seděl na stole a tloukl prsty do dřeva v rytmu, který nikdo z přítomných nechápal. Matěj, místní hrobník s tváří jako vyhlubovaná žula, se však nedíval na chlapce. Díval se do prázdna, kde se v zapuštěném světle svíček vznášel zvuk. Nebyla to hudba, jakou znali z vesnických slavností, když Antonínův otec hrál na citeru. Byl to vysoký, čistý tón, který se zdál přicházet ze zdivů samotných, z míst, kde se kdysi v noci z července vznášely plameny a otec v zoufalém spěchu vynesl kolébku s dítětem z hořícího stavení.

„Tady to je,“ šeptal Matěj a přiložil ucho k omítce. „Tady to zní nejhůře. Jako by tam někdo zůstal uvězněn.“

Ostatní přítomní v hostinci ztichli. Hosté, kteří právě dopíjeli pivo, ztuhli v lavicích. V domě zavládlo nepřirozené chladno, přestože v krbu praskal oheň. Antonín najednou přestal bubnovat. Vstal, pomalu přistoupil k Matějovi a položil malou ruku na stejné místo na zdi. Zavřel oči. Jeho obličej se zkroutil, rty se pohnuly, jako by s něčím rozmlouval.

„On říká, že zapomněli na klíč,“ pronesl chlapec tichým, ale pevným hlasem.

Matěj prudce odstoupil. „Jaký klíč, vy malý hovzdové? Tady není žádný zámek!“

V tu chvíli se z hloubi domu ozval zvuk, který mrazil kosti. Byl to jasný, kovový cvaknutí, jako když zapadá závora v masivních dveřích, přestože v celém domě nikdo neotevřel ani nezavřel jediné vřeteno. Vzduch se náhle naplnil vůní starého papíru a sušených květin, která v řeznickém domě neměla co dělat.

Matěj, vedený podivným impulsem, začal rýpat nehty do omítky. Hosti v hospodě se začali hýbat, někdo zakřičel, že hrobník ničí dům, ale Matěj je neslyšel. Rýpal a škrábal, až se pod vrstvou vápna objevila malá, dřevěná dvířka, o kterých nikdo z obyvatel domu nevěděl. Byla tak malá, že by se jimi vejšla jen ruka nebo velmi malý předmět.

Když Matěj dvířka s prasknutím otevřel, v dutině nenalezl žádný poklad ani dopis. Ležela tam pouze stará, zrezivělá lžíce a malý kousek dřeva, který vypadal jako fragment z rozbité kolébky. V momentě, kdy Matěj lžíci zvedl, zvuk v domě ustal. Náhlé ticho bylo tak hňavé a těžké, že se všem přítomným udělalo nevolno.

Antonín se podíval na lžíci a pak na Matěje. V jeho očích nebylo zděšení, jen hluboký, nepochopitelný smutek. Chlapec se bez slova otočil a odešel směrem k oknu, aby pozoroval v dálce lidi, kteří začínali budovat železnici směrem k Ústí nad Labem.

Matěj lžíci v dlani stiskl tak silně, až mu zbělelý kov vryzl do kůže. Chtěl se ptát, kdo v tom domě žil před nimi, kdo tam zůstal po požáru nebo kdo tam byl před staletími, když byla stavba ještě barokní. Ale odpověď nepřišla. Lžíce v jeho ruce začala být neuvěřitelně horká, až ji musel pustit zpět do dutiny.

Dveře do zdi se samy od sebe zavřely. Matěj je zkusil zatlačit, ale byla to teď jen pevná stěna, jako by tam žádný otvor nikdy nebyl. Zůstal jen ten zvláštní pocit, že dům právě něco vydechl a znovu se uložil ke spánku.

Kdo v onom tichu mluvil k malému chlapci a co znamenala ta zapomenutá lžíce, zůstalo tajemstvím zakletým v klasicistních zdech. Kdo dnes vstoupí do domu v Nelahozevsi, možná pocítí ten samý chlad v zádech a uslyší tón, který nezná žádný hudebník.

✦
Příběh se váže k památce rodný dům Antonína Dvořáka Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)