Příběh: Rodný dům L. Svobody
Polož tu lucernu, Štěpáne, a nedívej se pod práh, zavelil starý rychtář a jeho hlas se třásl jako osikový list v podzimním větru. Prsty mladíka však neposlechly; namísto aby ustoupil, přitiskl se zády k hrubě tesaným trámům, které ještě pamatovaly zakládání vsi, a nechal světlo plamene sklouznout k zemi. V hroznatínské půdě, přímo pod základním kamenem domu, kde se generace rodu Svobodových měly teprve narodit, se neobjevila hlína ani kámen. Z podzemí se ozývalo rytmické, kovové tikání, jako by se tam pod vrstvami staletí snažil probudit stroj, který v tomto kraji neměl co pohledávat.
Vůně vlhké země se náhle změnila v ostrý, pálivý pach ozónu, který štípal v nose a nutil oba muže k slzám. Štěpán cítil, jak mu v dlaních brní samotné dřevo lucerny, jako by se jí dotýkal neviditelný, vlahý proud síly. Rychtář Marek, muž, který zažil morové rány i pustošení nájezdníků, se nyní krčil v koutě a prsty si křečovitě svíral růženec, jako by ho to mohlo ochránit před nepochopitelným.
Co to je, mistře? vydechl Štěpán a jeho hlas zanikl v dunění, které se neozývalo zvenčí, ale z hloubi kamene samotného.
Marek neodpovídal. Jen se díval na místo, kde se mezi spárami základů začala šířit namodralá záře, studená a jasná jako svit měsíce odražený od hladiny zamrzlého rybníka. Nebylo to světlo ohně, bylo to světlo, které nic nehřálo a nic neosvětlovalo, jen odhalovalo obrysy něčeho, co v tomto tisíciletí nemělo existovat. Mezi kameny se na okamžik mihl stín – nebyl to stín člověka, ale geometricky přesný obraz předmětu, který připomínal křídla dravce zhotovená z čistého kovu.
Před mnoha léty mi otec vyprávěl o znamení, které se zjeví, až bude tento kraj potřebovat někoho, kdo vyvede národ z temnoty, zašeptal rychtář a jeho oči se upíraly na zářící prasklinu. Ale tohle... tohle není znamení od Boha, Štěpáne. To je ozvěna něčeho, co teprve přijde, a co už teď zanechává otisk v našich základech.
V tu chvíli se ozval zvuk připomínající prasknutí ledové kry na řece. Celá stavba se zachvěla. Štěpán ucítil, jak se mu pod nohama pohnula podlaha, a v jediném okamžiku, kdy se záře změnila v oslnivý bílý záblesk, spatřil v onom světle tvář. Byla to tvář muže v uniformě, kterou nikdo z přítomných nemohl poznat, muže s pohledem upřeným do dálky, jako by viděl za horizonty válek, které teprve čekaly na své vypuknutí.
Když se prach usadil a poslední zbytky modré záře vyprchaly do tmy, v domě zavládlo hrobové ticho. Lucerna zhasla. Štěpán se pomalu naklonil k zemi, srdce mu bušilo až v krku. Práh byl pevný, kameny seděly přesně na svých místech, jako by se jich za posledních tisíc let nikdo nedotkl. Žádná skulina, žádný stroj, žádné stopy po kovových křídlech. Jen v prachu na podlaze zůstal otisk boty, která neodpovídala žádné obuvi, již kdy obouval prostý lid z Horácka.
Rychtář Marek se pomalu zvedl, oprášil si kolena a aniž by se podíval na mladíka, vyšel ven do chladné noci. Od té noci už o tom nikdy nepromluvil a Štěpán raději také mlčel, ačkoliv pokaždé, když kolem toho domu procházel, cítil v zádech podivný chlad, jako by ho někdo zevnitř neustále pozoroval.
Léta plynula, dům se stal svědkem dějin, o nichž rychtář ani netušil, a přesto se zdálo, že v jeho zdech stále přebývá ono znepokojivé tajemství. Dnes dům v Hroznatíně stojí na svém místě, tichý a nenápadný, a čeká na ty, kteří dokáží pod vrstvami omítky a historie vycítit tep něčeho, co se kdysi dávno pokusilo vystoupit z budoucnosti do našich dějin. Přijďte se dotknout zdí, které pamatují víc, než dokázaly zaznamenat kroniky, a možná právě vy uslyšíte v tichu podlahy to tiché, rytmické tikání, které tam zanechalo svůj otisk navždy.