Příběh: Rokitanského 4

„Tady to je, v těchto kamenech je to ukryto!“ vykřikl Matěj a s prudkostí, kterálemžala ticho úzké uličky, udeřil pěstí do chladného povrchu klenby. Prsty mu dopadly na hrubý, vlhký pískovec, ze kterého sálal mrazivý chlad hlubokých sklepů. Vzduch zde dole chutnal po starém železe a zatuchlém víně, které kdysi stékalo do sudů díky várečnému právu domu. Matěj se rozhlédl kolem sebe, kde v polomáku jediné svíce tančily stíny, které vypadaly jako dlouhé prsty sahající po jeho krku.

Vedle něj stál starší muž, mistr stavitel z Hradce, jenž se mračil a v rukou svíral pergamen s nákresem, který vypadal spíše jako šílený bláznivý zápis než jako plán budovy. Matěj hledal něco, co mu v dědictví zanechali předkové, něco, co nemělo být nalezeno, ale co v hloubi srdce toužil odhalit. Právě v ten moment, kdy se rozhodl pro poslední úder kladivem do určité spáry mezi kameny, se v prostoru ozval zvuk. Nebyl to hluk z ulice, ale tiché, rytmické tikání, jako by samotné stěny domu měly srdce, které vyvíjelo svůj vlastní, neznámý čas.

„Slyšíš to?“ zašeptal Matěj a ztuhl.

Mistr stavitel jen zavrtěl hlavou a přikázal mu, aby přestal s hloubáním. Ale Matěj už neposlouchal. Jeho zrak zachytil v rohu klenutého prostoru něco, co tam být nemělo. Mezi spárami kamene vyvstávala jemná, stříbřitá nit, která se v rytmu onoho tikání chvěla. Nebyla to pavučina ani kořen. Byla to látka, která vypadala jako tekuté světlo, vpletené přímo do gotického základového zdivu.

Když se Matěj pokusil nit dotknout, prostor kolem něj se náhle změnil. Zvuk tikání zesílil do ohlušujícího hřmění a stěny se zdály být na okamžik průhledné. Viděl lidi, kteří v domě žili před staletími, viděl stíny řemeslníků, kteří zvedali tyto zdi, a zahlédl tvář muže s přísným pohledem, který v rukou držel podobné plány, jaké měl mistr stavitel. Ten muž se na něj podíval přímo do očí, jako by přes čas slyšel jeho dech. V tom pohledu nebyl strach, ale varování.

„Ustup, ty blázne!“ zařval mistr stavitel a prudce Matěje strhl za rameno pryč od stěny.

Vteřinu poté vše utichlo. Stříbřitá nit zmizela, jako by ji někdo zaplétl zpět do hloubi kamene. Matěj zůstal stát v tichu sklepa, s dlaní stále přitisknutou k mrazivé zdi. Vůně zatuchlého vína byla pryč, nahradil ji prudký, neznámý pach ozónu a spáleného dřeva, přestože v suterénu nehořela žádná previousní houpací pec.

Matěj se podíval na své prsty. Byly pokryté jemným, bílým prachem, který neodpadl z kamene, ale jakoby vyvěral z jeho vlastní kůže. Mistr stavitel ho přísně sledoval a v jeho očích byl vidět zmatek smíšený s uznáním něčeho, co on sám kdysi v těchto zdech hledal a nalezl jen prázdnotu.

Vyšli z domu do úzkého podloubí, kde se nad nimi klenul oblouk, který držely masivní opěráky. Matěj se znovu ohlédl na fasádu domu. Cítil, že budova není jen hromadou cihel a malty, ale že je to nádobí pro něco, co přesahuje lidské chápání. Něco, co bylo vloženo do základů už v dobách gotiky a co jen občas, za určitých podmínek, dovolí někomu zahlédnout svou pravou tvář.

Když odcházeli, Matěj pocítil v kapse lehké chvění. Sáhl dovnitř a vytáhl malý, stříbřitý úlomek kamene, který v dlani pulzoval v rytmu jeho vlastního srdce. Nevěděl, odkud přišel, ani co znamená, ale věděl, že už nikdy nebude mír.

Kdo dnes projde podtímto podloubím v Hradci Králové, možná pocítí náhlý chlad v zátylku nebo uslyší tiché tikání v hloubi země, které nikdo jiný nevnímá. Ten stříbrný prach z hloubek gotických sklepů stále hledá cestu vzhůru, aby připomněl, že některé tajemství jsou vmázána do základů tak hluboko, že je nelze vykopat, pouze pocítit.