Příběh: Rooseveltův most
Voda pod oblouky mostu voněla po rozkvetlých vrbách a staré hlíně, která se v zimním větru zvedala jako prach z zapomenutých hrobů. Když se Jitka Vávrová zastavila na prahu kamenného oblouku, prsty jí ztuhly kolem košíku s posledním chlebem, který ještě před chvílí držela. Na druhém břehu, kde se Mže rozlévala do bažin, stál on – Václav Hron, jehož jméno už dávno neslyšela jako své vlastní.
„Jsi zase tu,“ řekl, aniž by se podíval nahoru. Jeho hlas zněl jako dřevěný klíč, který se otírá o zámky, které už nikdy neotevře.
„A ty ne,“ odpověděla, i když věděla, že lže. Věděla, že ho vidí každý večer, když se vracela z trhu, jak stojí u mlýna, kde dříve brousili obilí, a díval se na most, jako by čekal, že se z kamene vykouří něčí stín. „Říkali, že jsi odešel s vojáky do Itálie.“
„Říkali.“ Jeho ruce, velké jako pláště, se skryly v kapesách pláště. „Ale já jsem zůstal. Jenom jinde.“
Jitka položila košík na parapet. Chléb byl ještě teplý, jako by ho pekař vyndal z trouby teprve před chvílí. „Proč jsi nepsal?“
„Protože jsem nevěděl, jak napsat, že jsem se vrátil jako jiný člověk.“ Jeho pohled sklouzl k vodě, která pod mostem šuměla jako tajemství. „A ty jsi se vdala.“
„Za kováře.“ To nebyla odpověď, ale obrana. „Za muže, který mě nezná jako ty.“
Václav se usmál, ale to bylo jen zkřivení rtů, jako by ho někdo tahal za nitky. „Tak proč jsi tu?“
„Protože jsem viděla, jak jsi tam stál, a myslela jsem si, že když mě necháš jít, tak mě necháš jít navždy.“ Košík se jí zakymácel v ruce. „Ale teď tu stojíš. A já nechci, aby to bylo poslední, co si vzpomínáš.“
Voda pod nimi byla černá jako inkoust, a na okraji mostu, kde se kámen dotýkal kamene, rostly mechy, které nikdo neodstraňoval. Václav si je vzal mezi prsty a otřel je o plášť, jako by chtěl setřít čas.
„Jitko,“ řekl, a jeho hlas zněl jako první list, který padá z stromu, „já jsem se vrátil, aby ses rozloučila.“
Ona nevěděla, jestli to bylo pravda, nebo jen další lž, kterou si lidé vyprávějí, když už nemají sílu říct pravdu. Ale když se naklonila přes parapet, aby mu ukázala, jak blízko jsou jejich rty, věděla, že tohle rozhodnutí už nemůže vzít zpět.
Pod nimi se Mže vinula dál, nesouc s sebou listí a zapomenuté sliby. Most stál, kamenný a nehybný, jako by čekal, až někdo z nich konečně skočí – nebo přejde na druhou stranu, kam už se nikdy nevrátí.
A když se Václava Hrona dotkla rukou, věděla, že tohle je ten okamžik, který ji bude pronásledovat až do konce dnů.