Příběh: rotunda svatého Martina (Vyšehrad)

Krvavé prsty se třesly, když Radovan přitiskl ruku k hrubému kameni stěny. V uchu mu stále znělo zvířecí křčení zraněného muže, kterého před chvílí nechal ležet v blátě pod hradbymi. V kapse měl těžký měšec s cizím zlatem, které pálilo skrze látku tuniky jako rozžhavené uhlí. Každý krok po Vyšehradě mu připadal teď těžký, jako by ho k zemi táhla samotná země plná mrtvých.

Vstoupil do malého kruhového prostoru kaple. Vzduch zde byl chladný a nasycený vůní starého vosku a vlhkého vápence, která mu v nosem šťahala jako připomínka hrobů. Nebylo tu nikdo. Jen ticho, které bylo tak hluboké, až v něm slyšel vlastní zběsilé tlukotí srdce. Radovan se opřel o stěnu a sklouzl k zemi. Zlaté mince v jeho dlani klapaly o sebe, zvuk připomínalo řínění řetězů.

Zatnul zuby a zavřel oči. Před nimi viděl tvář toho muže, jehož život právě ukončil za hrst kovu. chtěl z toho utéct, chtěl zapomenout, ale stěny této malé budovy ho obklopily jako pevné objetí, z něhož nebylo úniku. V tom okamžiku se z výšky, z malých oken v horní části, provalil jediný paprsek světla. Dopadl přesně na práznotu prostoru před ním, kde v prachu tancovaly drobné částice.

Radovan ztuhl. V tom světelném sloupci uviděl postavu. Nebyl to člověk z masa a kostí, spíše jen jemný obrys, stín, který byl jasnější než samotné světlo. Postava nemluvila, ale v hlavě Radovanam zazněl zvuk, který připomínal šumění řeky Vltavy hluboko pod nimi. Byl to zvuk, který nevyžadoval slova, ale přinášel s sebou tíhu všech hříchů, které kdy v tomto městě byly spáchány.

Muž ztuhl a prsty mu křečovitě sevřely zlato. Chtěl zakřičet, chtěl se zeptat, kdo to je a proč je tady, ale hrdlo měl stažené. Cítil, jak mu po tváři stéká horká slza, první od mnoha let. Nebylo to z bolesti, ale z náhlého, drtivého uvědomění si vlastní malosti. V tom tichu kaple, obklopený kameny, které viděly vznik města, pocítil, že jeho zločin není jen aktem proti druhému člověku, ale trhlinou v samotném řádu světa.

Najednou se světelný paprsek pohnul. Postava pomalu natáhla ruku směrem k Radovanovi, jako by chtěla vzít ten měšec, který mu taky zničil duši. V ten moment se v prostoru ozval zvuk, který nemohl být přirozený — tiché, čisté zazvonění, přestože žádný zvon v té chvíli nebyl v chodu. Ten zvuk prořízl ticho jako nůž a Radovan pocítil, jak z něj vyprchá veškerý odpor.

Vstal s trhnutím. Zlatý měšec mu vyklouzl z prstů a dopadl na kamennou podlahu s dutým zvukem. Radovan už na něj nedíval. Otočil se a vyběhl z kaple ven do chladného vzduchu, neopatrně srazitelný, ale poprvé po letech cítil, že může dýchat plnými prsy. Neřešil, kam jde, nebo jak napraví to, co se stalo. Věděl jen, že z tohoto místa už nevyjde stejný člověk, jakým do něj vstoupil.

Když se o mnoho let později vracel na Vyšehrad jako starý muž, zastavil se u téhož kruhového zdiva. Pohled mu sklouzl k jedné z mezer v kamenech, kde v pozdějších dobách zůstala zazděná dělová koule jako němý svědek válek. Radovan se však nedíval na kámen, ale do prázdnoty uvnitř, kde kdysi stál v paprsku světla.

Zůstal tam stát dlouho a přemýšlel o tom, zda ten hlas v jeho hlavě skutečně patřil někomu z nebes, nebo zda to byla jen ozvěna jeho vlastního svědomí, která se v tom kruhu zdiva zlomila a vrátila se k němu jako pravda.

Kdo dnes vstoupí do ticha této malé budovy, možná pocítí ten samý chlad v zádech a pocit, že v koutě místnosti někdo stále čeká, až mu někdo vrátí to, co mu bylo ukradeno.