Příběh: Rotunda svatého Petra a Pavla (Kováry)

Krev na dlaních už zasychala a tvořila tmavý, lepivý film, který pálil v každé otevřené rankách. Bořivoj stál v hrobovém tichu kruhové lodi, kde vzduch voněl po vlhkém kameni a starém dýmném ohni. V rukou svíral těžký železný nůž, jehož ostří stále ještě chvěly ozvěny posledního úderu. Před ním v prachu ležel muž, který mu byl bratrem v zbrani, ale který se rozhodl zradit jejich kníže.

Krok zpět vyvolal dutý zvuk, který se roznesl po malém prostoru rotundy jako úder zvonu. Bořivoj ztuhl. Stěny z lomového zdivu, metr silné a chladné, ho obklopovaly jako samotné svědomí země. Nebylo tu nikde, kam by mohl utéct, jenže venku, za tlustým murem, se rozprostíral hradiště Budč, kde v ranní mlze tlyly první plameny.

Klesl na kolena. Tvrdá zem pod ním byla studená a vlhká. V hlavě mu hřmělo a obraz zrady se střídal s obrazem mrtvého přítele. Chtěl vykřiknout, rozbit o stěny své hříchy, ale hrdlo měl stažené křečí. Zkoumal své ruce, které se třásly tak silně, že nůž s kovovým cinknutím dopadl na dlažbu.

V ten moment se stalo něco, co nemělo smysl. Slunce, které právě překonalo obzor, propustilo paprsek světla úzkým, lomeným obloukem okna. Ten paprsek nepadal náhodně. S chirurgickou přesností zasáhl prach v prostoru lodi a vytvořil zlatý most, který končil přesně u tváře mrtvého muže. Světlo bylo tak intenzivní, že na okamžik oslepilo Bořivova oči.

V tichu, které následovalo, zaslechl hlas. Nebyl to křik ani šepot, ale zvuk, který přišel zevnitř stěn, jako by samotné kameny, které sem Spytihněv nechal přivést, začaly mluvit. Hlas neřekl žádné slovo, jen tón, který zněl jako starý, zapomenutý zpěv. Byl to zvuk čistý, hluboký a tak neuvěřitelně klidný, že Bořivovo srdce, které předtím tlouklo jako šílené, náhle ztichlo.

Muž zvedl zrak k klenbě. Kopule nad ním se zdála být v tu chvíli otevřená přímo do nebes. Cítil, jak mu po tvářích stékají horké slzy, které smývaly krev z jeho prstů. Nebyl to strach z trestu, ale pocit, že v tomto malém kruhu z kamene už není sám. Cítil přítomnost někoho, kdo zde stál před ním a kdo zde bude stát dávno poté, co jeho vlastní kosti se rozpadnou v prach hradiště.

Vstal pomalu. Světlo z okna pomalu klouzalo po stěnách a mizelo, jako by svou práci dokončilo. Bořivoj se podíval na mrtvého bratra a pak na lomený oblouk, který ho odděloval od zbytečku světa. Věděl, že z tohoto místa už nevyjde stejným člověkem. Zradil sice srozumitelně, ale v tomto tichu našel něco, co mu neumožnilo zapomenout, ale přimělo ho žít s tímto břemenem do konce dnů.

Odložil nůž. Nechtěl ho vidět, nechtěl ho dotknout. Vyšel z rotundy ven do chladu rána, ale v duchu stále slyšel ten jediný, neznatelný tón, který v něm zlomil pýhu a zanechal jen prázdnotu plnou otázek.

Kdo ví, zda to byl jen hřátivý paprsek slunce a ozvěna větru v kameni. Jen ti, kteří dnes vstoupí do tohoto kruhového prostoru, někdy pocítí ten samý chlad na kůži a zvláštní ticho, které nutí člověka mluvit jen šeptem.