Příběh: Roupov
Kovové praskání šípů o kamenné zuby hradeb přehlušilo křik zmarších mužů v podhradí. Jan I. z Roupova stál na hrobku svých předků a prsty tak pevně svíral jíl svého meče, až mu zbělelly klouby. Vzduch byl hustý, chutnal po spáleném dřevě a železe, a z dálky se nesl rytmický hřmot husitských vozů, které obklopily návrší jako hladoví vlci.
„Neotevírejte bránu! Kdo ustoupí, ten zradí krev Drslaviců!“ zařval Jan na své muže, ale jeho hlas zněl v prázdných prostorách hradeb slabě.
Vedle něj stál starý voják, jehož zbroj byla potrhaná a zbrojil v ní prach z doby, kdy byl hrad ještě mladý. Muž se na svého pána podíval s očima plnými beznaděje. Jan viděl, jak se v dálce zvedají plátna s kalichem a jak se řady útočníků utahují. Věděl, že zdi, které s takou pýchou zvedal jeho rod, jsou nyní jen pastí. Každý další výstřel z nepřátelských strojů otřásal zemí pod jeho nohama.
Jan se odvrátil k dýmníku, který se tyčil nad křídlem kuchyně. Ten osmiúhelníkový sloup z cihel byl hrdostí jejich domu, symbolem stability a bohatství. Teď se však zdál být jen tichým svědkem blížícího se konce. V nose cítil štiplavý zápach síry z prvních zapálených střel, které dopadly na střešní šindel.
„Můj pane, jídla je málo a voda v cisterně klesá,“ zašeptal voják. „Muži nechtějí zemřít za kameny, které budou stejně zbourány, pokud nebudeme jednat.“
Jan pocítil, jak mu v hrdle stojí horká žmout. Pohled mu sklouzl k bráně, kde se v tichosti pohyboval padací most. V hlavě mu duněl obraz jeho otce a dědců. Byli to páni, hrdí majitelé tohoto kopce. Ale hrdost nekrmí hladové vojáky a nezastaví hromadný nápor tisíců mužů, kteří věřili, že nesou pravdu Boží.
V ten moment se z hlubin hradu ozval hlučný náraz. Nepřítel začal s mlaťením do brány. Zvuk byl jako údery obřího kladu do srdce samotného domu. Jan zavřel oči a představil si, jak se tyto zdi sypou, jak krev zaplaví dvor a jak jméno Roupov zmizí v zapomnění pod popelem.
„Zastavte střelbu!“ vykřikl Jan najednou tak hlasitě, až se mu roztrhla hrtan.
Jeho muži ztuhli. Šípy přestaly létat. Jan sletěl z hradeb dolů, přes dvor, kde se v prachu přkutálely rozbité hrobky a zapomenuté zbraně. Šel přímo k hlavní bráně. Každý jeho krok zněl jako rozsudek. Když došel k masivnímu dřevu, které už vykazovalo první trhliny, položil na něj ruku. Cítil chlad kamene a horko blížícího se plamene.
„Kdo z vás vede toto vojsko?“ zakřičel ven do prachu.
Odpověď přišla v podobě ticha, které bylo děsivější než hřmot bitvy. Pak se z mlhy objevila postava s mečem v ruce. Jan věděl, že v tuto vteřinu přestává být rytířem své linie a stává se člověkem, který musí přežít za každou cenu. Podíval se zpět na svůj hrad, na ten vzácný komín, který se v dálce rýsoval proti šedému nebi. Pokud hrad nepadne, zůstane zde památka. Pokud padne, zůstane jen hromada sutin.
Jan I. neuhnul. Nezalhal meč, ale pomalu, s třasem v rukou, začal odjímat zámky brány. Vyměnil svou čest za stěny. Přijal podobojí, klaněl se novému řádu a v očích mu zhasla ta lhostejná pýcha šlechtice, aby mohl zachovat domov pro ty, kteří přijdou po něm.
Když brána s těžkým skřípáním ustoupila, Jan stál v prachu a nechal se obklopit. Vítězové vtrhli dovnitř, ale hrad zůstal stát.
Dnes už nikdo neví, zda Jan v tu chvíli zachránil svou duši, nebo ji prodal za pár kamenů. Jen ten vysoký cihelný komín stále ukazuje k nebi a mlčí o tom, kolik lží a obětí bylo potřeba, aby se nerozpadl v prach.