Příběh: rozvodna Otrokovice

Když se na mostě zjevil stín bez těla

Voda z přehrady padala do propasti jako stovky bílých rukou, které by chtěly uchopit něco, co jim unikl. Na kamenném oblouku mostu stál Havel z Velehradu a držel v dlani svíčku, jejíž plamen se v dešti rozptyloval na stovky drobných ohně. Za ním se rozkládala rozvodna – ne, ještě ne ta moderní ocelová kostra, nýbrž stará kamenná budova s červeným pískovcem, který v soumraku vypadal jako krev na ráně. *„Tady někdo čeká,“* zašeptal si. *„A já mu musím říct, že jsem tu.“*

Pod nohama ho zrádně praskaly prkna. Most byl starý jako sám hrad, který Havel sloužil, a jeho zábradlí bylo tak nízké, že by stačil náraz větru, aby ho shodil do černého víru pod sebou. *„Proč tady nikdo není?“*, zamumlal. Rozvodna měla být strážena – dva muži s kopími měli střídat se u vchodu, ale odpoledne byla brána otevřená a na prahu ležela roztržená pláštěnka, jako by někdo utíkal před něčím, co ho pronásledovalo i přes vodní hřmění.

Havel se pohnul kupředu, nohy mu klouzaly po mokrých kamenech. Vnitřek rozvodny voněl po vlhku a něčím jiným – jako by se zde nedávno vařila krev. *„Pánové!“*, zavolal, hlas mu zněl cizí v tom tichu. *„Jste tu?“* Odpovědi nebylo. Jen ze stropních trámů kapala voda, která se sbírala v kaluže, které se zdály příliš tmavé, příliš hladké.

V zadní části budovy našel dveře, které nikdy nebyly zamčené. Za nimi se rozkládala místnost, kde stály tři obrovské kameny – ne, ne kameny, ale kostry. Lidé, oblečeni do starých šatů, jako by je někdo tu nechal ležet před staletími. *„Bože…“* Havel se pokleskl, ruce mu třásly. *„Co se tu stalo?“*

A pak ho uviděl.

Na zdi, tam, kde se stín od svíčky nemohl dotknout, se objevila postava – vysoká, v černém plášti, s tváří zakrytou kapucí. *„Ty jsi ten poslední,“* řekl hlas, který zněl jako hrom v dálce. *„Ten, kdo tu ještě může vidět.“* Havel se pokusil křičet, ale z jeho úst se vynořil jen kašel. *„Kdo jsi?“*

Postava se pohnula. *„Já jsem ten, kdo zde zůstal, když ostatní odešli. Já jsem ten, kdo čeká na to, až někdo přijde a řekne mi, proč.“* Pak se ruka v černém rukávu dotkla jeho ramene – a Havel pocítil, jak mu něco vtiskuje do dlaně. Když zvedl ruku, držel v ní klíč, který nikdy neviděl. *„Tento klíč otevře to, co tu nikdy nemělo být zavřeno,“* šeptal hlas. *„Ale ty ho nesmíš použít. Nikdy.“*

Když Havel zvedl hlavu, postava byla pryč. Zůstala jen vlhká skvrna na zdi, jako by se někdo dotkl kamene slzou. A klíč v jeho dlani ho pálil jako žhavé železo.

Věděl, že by měl utéct. Ale něco ho drželo tam, kde stál. *„Proč tady nikdo neví, že tu něco je?“*, zamumlal. *„Proč nikdo nehledá?“*

Protože rozvodna Otrokovice nikdy nebyla jen rozvodnou. Byla místem, kde se někdo pokusil zastavit čas. A něco ho sem přivedlo zpět.

Havel se podíval na klíč a pak ho schoval do pláště. *„Až přijde čas, přijdu znovu,“* slíbil temnotě.

A když později vyprávěl o tom, co viděl, nikdo mu nevěřil. Dokud jeden z jeho mužů, který ho doprovázel, nezmizel bez stopy – a na místě, kde stál, zůstala jen prázdná pláštěnka a klíč, který nikdo nechal ležet na kamenech mostu.

Rozvodna Otrokovice stojí dodnes. A někdy, když je vítr klidný a voda padá jako stovky bílých rukou, slyší se šeptání nad vodní hřmění. *„Kdo jsi?“* ptá se to. *„A proč jsi tu?“*

A čeká.