Příběh: Rudný revír Eliášské údolí
„Vykopej to hlouběji, ty slepý pse, nebo ti zlomím prsty jednu po druhé!“
Křik mistra Jakuba rozsekl ticho údolí a odrazil se od strmých skal. Mladý horník Matěj se tř्हásl, přestože v hloubi štoly bylo dusno a vzduch chutnal po mokrém kameni a starém železe. Jeho rudařské dláto s tichým cinknutím narazilo na něco, co neznělo jako tvrdý křemen ani stříbrná žíla. Byl to zvuk dutého dřeva, ale hluboko v zemi, kde žádné dřevo přežít nemůže.
Jakub snesl do šachty s dravostí hladového vlka. Jeho oči, červené od nedostatku spánku a hırsu na bohatství, se upřely na místo, kde Matěj rozrazil stěnu. Z otvoru nevytekla voda z potoka, ale vyvanul podivný, sladký pach, který připomínal rozkvétající jarní louky, ačkoliv byli v temnotě, kde nikdy nesvítilo slunce.
V prostoru za stěnou nebylo zlato ani stříbro. Byla tam malá, dokonale kruglá komnata z bílého kamene, který v tme mírně žhnul modravým světlem. Uprostřed stál kamenný stůl, na němž ležela jedsatunya věc: starý, kožený zápisník s kovovými sponami.
Jakub rகம்l knihu do ruky, aniž by počkal, až Matěj vyčistí cestu. Listy byly ztuhlé a písmo v nich bylo neznámé, složité, připomínající spíše mapy hvězd než lidskou řeč. Mistr však nečetl slova, on sledoval obrázky. Byla tam zobrazená tato samá údolí, ale s budovami, které vypadaly jako věže sahající až do mraků, a s lidmi, kteří nosili šaty z tekutého kovu.
„To je mapa k největší žíle světa,“ zašeptal Jakub a jeho hlas se poprvé změnil v úslavný tón. „Tady, v hloubce, kde se země setkává s ohněm, leží poklad, o kterém ani král neví.“
Matěj se díval na modravý jas stěn a cítil, jak mu v uších začíná zvonit. Vzduch kolem nich ztěžkl. V ten moment se z hloubky šachty ozvalo dunění. Nebyl to zvuk zřícení, ale rytmický tlukot, jako by celé údolí bylo srdcem obrovského zvířete. Země se lehce zachvěla a modré světlo v komnatě prudce zjasnělo, až museli přimhouřit oči.
„Odlož to, mistře. Tohle místo není pro nás,“ vyhrkl Matěj a jeho hlas se třásl.
Jakub ho však neposlouchal. S bláznícstvím v očích začal listovat dál, až narazil na poslední stránku. Tam nebyl obrázek, ale zrcadlová plocha vrytá do papíru. Jakub se do ní podíval a vteřinu poté vypustil z hrdla hrozivý křik. Pusťil knihu, která dopadla do bláta, a začal se zběsile škrábat po vlastním obličeji, jako by chtěl strhnout z kůže něco neviditelného.
„Vidím je! Vidím je všechny! Přicházejí z hloubky!“
Jakub vrazil do stěny šachty a začal v šílenství kopat vlastními nehty do kamene, přičemž zcela ignoroval krev, která mu stékala po zápěstích. Matěj v šoku popadl zápisník a utekl směrem k povrchu, pryč z modrého světla a z hřmotu, který se z hloubky zvedal jako hrom.
Když se Matěj s vyhrnutým dechem dostal ven do chladného vzduchu Krušných hor, ohlédl se zpět na ústí dolu. Z šachty nevytekla voda, ani nevyletěly kameny. Jen tiché, modré světlo na okamžik osvítilo okraje údolí a pak zmizelo. Když se o hodinu později s ostatními horníky vrátil dolů, aby zachránil Jakuba, našli pouze prázdnou komnatu.
Žádný Jakub. Žádný zápisník. Jen hladká, neporušená stěna z tvrdého kamene, jako by tam nikdy žádný otvor nebyl. Jediné, co zůstalo, byl ten sladký, nepatřící pach jarních květin, který přetrvával v údolí ještě mnoho dní poté.
Kdo dnes prochází cestou kolem starých odvalů a cítí v nose náhlý pád vůně lístků, které tu v zimě nemají co kvést, ten ví, že hluboko pod nohama stále tlukte srdce, které nezná čas.