Příběh: Rumberk
Krev na kamenech
Zikmund z Letovic stál na okraji propasti a držel v ruce kousky rozbitého hrnce, mezi prsty mu klouzaly úlomky černé, jako by je někdo spálil v něčem hlubším než oheň. Vzduch voněl po dešti a po starých kostech – ta vůně ho pronásledovala už týden, od té doby, co nařídil vykopat základy nového domu v Rumberku. *„Není tu nic, co by nám bránilo,“* řekl tehdy, ale teď, když mu pod botami praskaly kosti, věděl, že lhal.
„Pánové, tohle není náhoda,“ sykl Oldřich, jeho nejvěrnější sluha, a ukázal na černou skvrnu na zdi, jako by ji někdo namaloval krví. *„Tady někdo ležel. A neumřel sám.“* Zikmund se nepohnul. Věděl, že Oldřich má pravdu. Když před rokem vyhořel hrad, nikdo neřekl, že ho spálil nepřítel. Říkali, že ho spálil on sám – Bertoldův syn, ten poslední pán Rumberku, který zmizel v noci, kdy se oheň vzplál jako modlitba.
„Copak si myslíš, že to byl úder blesku?“ zeptal se Zikmund a jeho hlas zněl jako kámen, který se valí do propasti. *„Bertold byl mrtvý už dva dny, než se první jiskra objevila. A ty chceš, abych věřil, že ho někdo pohřbil v zemi, kde stál jeho hrad, a pak ho tam zapálil?“*
Oldřich se nepodíval na pana. *„Věřím, že ho někdo vykopal. A pak ho spálil, aby se nic nedověděli.“*
Zikmund chtěl křičet, ale místo toho se obrátil k ostatním mužům, kteří stáli kolem s motykami a lopatami, jako by čekali, až jim někdo řekne, co mají dělat. *„Zastavte kopání. Hned.“* Jeho slova zněla jako rozsudek. *„Tohle místo je prokleté. A my odtud odcházíme.“*
Ale bylo pozdě.
Když se Zikmund ohlédl, byl už sám. Oldřich a ostatní zmizeli. A na místě, kde stál jejich tábor, ležely jen kousky rozbitého hrnce – stejně černé jako ty, které držel v ruce.
V noci uslyšel kroky. Někdo šel po hradních zříceninách, tam, kde už nikdo nechodil. Když se podíval ven, uviděl postavu v černém plášti, která se pohybovala jako stín. *„Kdo jsi?“* zeptal se, ale věděl, že odpověď už zná. *„Ty jsi ten, kdo se vrátil.“*
Postava se nepohnula. Jen se obrátila a ukázala na propast, kde před týdnem kopali. *„Zde leží to, co jste hledali. Ale vy to nechcete vidět.“*
Ráno byl Zikmund z Letovic nalezen mrtev. Ležel na okraji propasti, tváří dolů, jako by se pokusil něco chytit. V ruce držel kousek černého kamene, který svítil jako uhlí.
Až do dneška nikdo neví, co tam bylo pohřbeno. Ale když večer vychladne a vítr začne foukat z Žďárských vrchů, někdy se zdá, že z ruin Rumberku stoupá šepot. A ten, kdo poslouchá, slyší jen jedno slovo, opakované jako modlitba: *„Nejdeš.“*