Příběh: Růženy Svobodové 18
„Kde jste to schoval, Václave? Kde je ten seznam?“
Hlas Bedřišky zněl ostrý jako břitva a odrážel se od hladkých, bílých stěn v reprezentativním pokoji. Václav Ornst neodpovídal. Stál u okna, opřený o čistou plochu zdi, a hleděl ven do zahrady, kde se v letním žáru chvěly květy. V místnosti zavládlo ticho, které přerušovalo jen rytmické tikání hodin a vzdálený hluk z továrny, kde Václav ovládal výrobu střel a granátů. Vzduch voněl po čerstvě vyleštěném parketu a drahém tabáku, který se mísil s chladem, jenž sálal z tlustých betonových základů vily.
Bedřiška přistoupila blíž, její podpatky rytmicky tloukly do podlahy. „Vím, že jste to přinesl domů. Nikdo z továrny by to nesměl mít. Je to nebezpečné, Václave. Pro nás oba.“
Václav se pomalu otočil. Jeho tvář byla bezvýrazná, oči však plné něčeho, co Bedřiška neuměla pojmenovat. Nebyl to strach, spíše zvláštní druh fascinace. V ruce svíral malý kousek papíru, který okamžitě schoval do kapsy svého saku. Pohled mu sklouzl k tabulkovým oknům, která v dopadajícím světle vypadala jako mříže nebo šachovnice. Vše v tomto domě bylo přesné, úhlové a čisté, bez zbytečného ornamentu. Právě tato čistota však nyní Bedřišku hnala k šílenství.
„Je to jen seznam materiálů, Bedřiško. Nic víc,“ odpověřel tiše, ale jeho hlas se mírně chvěl.
„Lžete,“ sykla. „Viděla jsem toho muže u brány. Ten s šedým klobukem. Nestál tam jen tak. Čekal na signál.“
Václav se krátce zasmál, byl to suchý zvuk, připomínající praskání suchého dřeva v krbu. Bez slova vyrazil ze společenského pokoje. Bedřiška ho následovala, její dech byl krátký a zrychlený. Prošli halou a vyběhli po schodech v arkýři, kde světlo dopadalo pod zvláštním úhlem a dělilo prostor na ostré stíny a oslnivě bílé plochy. Václav vyrazil vzhůru, do patra, kde se nacházely ložnice.
Vběhl do své šatny, prudce zavřel dveře a Bedřišku nechal za nimi. Ta začala bušit do dřeva, její prsty tloukly do povrchu s verví, která připomínala morsekovku. Václav však neslyšel její volání. Stál v tichu šatny a díval se na stěnu. V tomto domě, kde každý metr byl promyšlen a měl svůj účel, existovalo jedno místo, které nedávalo smysl. Malá prázdnota v konstrukci, kterou architekt Neckář v plánech nezaznamenal, nebo kterou Václav nechal záměrně změnit během stavby.
Když po deseti minutách dveře otevřel, Bedřiška tam stále stála, ale její tvář byla bledá. „Kde je to?“ zašeptala.
Václav se na ni podíval a v jeho očích byl hluboký smutek. „Už to není tady. Ani v Plzni. Ani v tomto světě.“
Bedřiška se zmateně mračila, ale v ten moment se z chodby ozval zvuk. Byl to tichý, kovový řínč, jako by někdo táhl řetíz okořem o betonovou podlahu. Zvuk přicházel od schodiště, z hloubky domu, z míst, kde by v tu chvíli neměl být nikdo. Václav i Bedřiška ztuhli. Zvuk se přibližoval, byl rytmický a neúprosný.
Václav prudce otevřel okno a vyhlédl na terasu. Dole, v zahradě, stál muž v šedém klobuku. Nedíval se nahoru, jen stál nehybně a díval se na bílou fasádu domu, jako by hledal konkrétní bod, konkrétní trhlinu v purismu této stavby.
„Kdo je to?“ vydechla Bedřiška.
Václav neodpovídal. Jen pomalu sáhl do kapsy, vytáhl onen lístek papíru a s jedním prudkým pohybem ho roztrhl na tisíc malých kousků. Nechal je vyletět z okna. Bílé lístky papíru tančily ve větru jako sníh uprostřed léta a opadly přímo k nohám muže v šedém klobuku.
Když muž lístky viděl, prostě zvedl hlavu a usmál se. Nebyl to lidský úsměv. Byl příliš široký, příliš symetrický, až nepřirozený. A pak, v jediném okamžiku, kdy Bedřiška zamrkala, muž zmizel. Nebyl slyšet žádný krok, žádné zavření brány, jen ticho, které bylo náhle tíživé a husté.
Václav se vrátil k oknu a položil na rám dlaně. Cítil, jak beton pod jeho rukama vibruje, jako by dům sám byl živým organismem, který právě pohltil tajemství, které mu Václav přinesl z továrny. Bedřiška už nikdy neřekla slovo o seznamu, ale do konce svého života se bála stoupat do suterénu, kde v hlubokém tichu občas stále slyšet byl ten samý kovový řínč.
Ten bílý dům s ostrými hranami stále stojí v ulici Růženy Svobodové a jeho stěny stále střeží odpověď na otázku, co se stalo s mužem, který se rozplynul v letním vzduchu.