Příběh: Rybářská 5
„Kde jsi to schoval, ty starý blázne!“, zařval Matěj a prudce přejel dlaní po chladné omítce stěny v přízemí. Zvuk jeho hlasu se odrazil od tlustých zdí, které pohlcily většinu ozvěny, jako by dům chtěl tajemství udržet hluboko v sobě. Vzduch v místnosti voněl vlhkým kamenem a starým prachem, který tančil v úzkém prouhku světla dopadajícího z okna.
Matěj se zastavil u paty schodiště. Jeho pohled spočinul na zdobné české placku s vykrajovaným rámem. Ten kousek keramiky tam visel jako tichý svědek všeho, co se v tomto domě v Podolí dělo. Jeho bratr, Jan, tam stál nehybně a díval se nahoru, do prvního patra. Jan nebyl zvyklý do křiku mluvit, ale teď v jeho očích plála horečka, kterou Matěj znal z dětství. Byla to touha po něčem, co v běžném světě neexistuje.
„Je to nahoře, v jídelně,“ zašeptal Jan a jeho hlas zněl jako šustění suchého listí. „V obrazech. Otec je tam zamaloval, ale barva je jen přikrývkou. Pravda zůstala pod vrstvou bílé vápnové omítky.“
Oba bratři vyvstoupali po schodech do místnosti, kde se kdysi scházela rodina k obědům. Stěny byly nyní jednotně světlé, čisté a prázdné. Jenže Jan neviděl prázdnotu. Přistoupil k jedné z ploch a prsty začal tlemit povrch zdi. Matěj sledoval jeho pohyby s narůstajícím neklidem. Jan se nenahýbal k obrazu, on s ním mluvil. Šeptal slova v jazyce, který Matěj nikdy neslyšel, slova, která zněla jako praskání ledového jezera v zimě.
„Podívej se na ty linie, Matěji,“ řekl Jan a náhle silou zatlačil dlaní do zdi. „Otec nezatvaril jenom barvy. Zatvaroval zde čas. Kdo vidí to, co je pod vrstvou, přestane patřit do tohoto století.“
Matěj chtěl bratra zastavit, ale v tu chvíli se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Z čisté, bílé stěny začala prosakovat barva. Nebyl to doproud, nebyla to vlhkost. Byl to sytý, krvavě rudý odstín, který se začal formovat do podivných tvarů. Postavy bez tváří, kroutící se v tanci, který nedával smysl. Barva se nešířila zvenku, ale zdánilo se, že vyvratila z hloubky zdi, z míst, kde by neměla být žádná dutina.
Jan se začal smát, byl to tichý, chladný smích. „Vidíš to? On nás volá zpět.“
Matěj pocítil náhlý mráz, přestože v místnosti bylo horko. Chtěl odstoupit, ale jeho boty jako přirostly k podlaze. Sledoval, jak se rudá barva rozlévá dál a jak Jan začal k ní přikládat ruku. V momentě, kdy se prsty jeho bratra dotkly vlhkého povrchu, ozval se hluboký, dunivý zvuk, jako by někde hluboko v základech domu praskla obrovská skála.
Vteřinu poté byla v místnosti ticho. Jen takové, které hřeší.
Když Matěj znovu otevřel oči, Jan byl pryč. Nebyla po něm žádná stopa. Žádné otevřené dveře, žádný zvuk kroků na schodech. Jen stěna v jídelně byla opět dokonale bílá, hladká a mrtvá. Jako by se tam nikdy nic nestalo. Matěj se dotkl omítky. Byla ledová, přestože slunce pálilo do střechy domu.
Matěj strávil zbytek života tím, že v domě hledal tajné dveře, schované suterény nebo zapomenuté průvody. Prohledal každý centimetr tlustých zdí v přízemí, několikrát přeměřil každou místnost v patře. Nikde nenašel odpověď na to, kam Jan zmizel v jediné mžení oka.
Dům v Rybářské ulici zůstal stát, s svou klasicistní tváří a tichými místnostmi. Jen lidé, kteří dnes procházejí kolem, občas pocítí zvláštní chlad, když se podívají na okna prvního patra, a mají pocit, že někdo z druhé strany zdi na ně zkoumá, i když v místnosti není nikdo.
Kdo dnes vstoupí do té bývalé jídelny, uvidí jen bílé zdi, ale pokud přiloží ucho k omítce, možná uslyší tichý, rytmický tlukot srdce, které bije v rytmu jiného času.