Příběh: rýžoviště zlata u Lipky
Voda z Volyňky mu sekala do tváře jako tisíce drobných nožů, ale Radovan se z ledové proudy nevytahoval. Prsty měl modré a zpod nehtů mu stříkala krev, když hloubil v balvanitém dně další jamu. V rukou svíral dřevěné síto, které se v prudkém proudu třeaslo, a oči měl upřené na dno, kde se mezi šerými kameny mihlo něco, co nepatřilo do řeky.
„Už je čas, Radovane! Odysň se odtud, nebo tě hory pohřbí zaživa!“ zakřičel na něj z břehu starý Bořivoj. Jeho hlas zněl v údolí mezi Světlou horou a Šeravou dutě a varovně.
Radovan neodpověděl. V síte se nekmital jen žlutý prach drahého kovu, ale něco mnohem těžšího. Vytáhl z vody předmět, který vypadal jako vykovaná slza z neznámého, černého kovu, jenž v šumu potoka nepohlcoval světlo, ale zdál se ho pít. Jakmile se kov dotkl jeho kůže, Radovanovi ztuhla slova v hrdle. Vzduch kolem něj náhle ztěžkl vůní starého železa a mokrého borovicového jehličí, přestože byl hluboko v korytě řeky.
Když vystoupil na břeh, voda z jeho šatů stékala do hlíny, ale on ji nevnímal. Stál na okraji hromady vyvrtaného kamení, vysokého hrobového vršku hlušiny, který sami vyhloubili. Bořivoj k němu přistoupil s obavami v očích, ale Radovan ho neviděl. Díval se na černou slzu v dlani a vteřinu poté se sucedióvlo něco, co v žádné kronice nebylo zapsáno.
Radovan začal mluvit. Nebyly to slova jejich kmene, nebyl to jazyk, který znali lovci z okolních lesů. Byl to hluboký, vibrující zvuk, který zněl jako třesky lomu skal a šum tisíce potoků najednou. Jeho hlas se rozléhal údolím tak silně, že ptáci v korunách stromů utichli a voda v Volyňce se na okamžik zastavila v pohybu. Bořivoj couvl o tři kroky, tvář měl vykreslenou hrůzou. Radovanovy oči se zbarvily do odstínu temného zlata a jeho prsty se křečovitě sevřely kolem černého kovu.
„Kde je brána?“ vyrazil Radovan, ale slova už nebyla lidská. Byla to píseň starší než samotné hory, do kterých se zakopali.
Bez jediného varování Radovan ztuhl. Přestal dýchat, přestal mrkat. Stál uprostřed rýžoviště jako kámen, nehybný a chladný. Bořivoj se k němu dotkl, ale prsty narazily na povrch, který nebyl z masa a kůže, nýbrž z tvrdého, Studeného krystalu. Radovan se nestal sochou v pravém slova smyslu, ale jeho tělo se začalo pomalu, téměř neznatelně, spojovat s hromadou vyvrtaného štěrku a hlušiny kolem něj.
Bořivoj zpanikařně začal hrabat v kamení, chtěl svého přítele vytrhnout z tohoto podivného spávaní. Ale čím více kopal, tím hlouběji Radovan mizel. Černá slza, kterou našel v řece, se začala rozplývat v jeho dlani, jako by se vpila přímo do kostí. Do večera, kdy první stíny Šeravy dopadly na dno údolí, z Radovana nezbylo nic než prázdný prostor v hromadě kamení a ticho, které bylo až bolestivé.
Bořivoj tam zůstal stát dlouho. Díval se na místo, kde před chvílí stál jeho druh, a slyšel, jak z hloubi země, z místa, kde se zlato mísí s kořeny hor, někdo tichým, kovovým hlasem volá jeho jméno. Nebylo to volání o pomoc, ale pozvání.
Dnes jsou ty hromady kamení u Lipky jen němým svědkem dávného rýžování. Kdo tam přijde a položí ucho k balvanům v korytě Volyňky, možná uslyší, jak pod vrstvami hlušiny stále někdo mluví jazykem, který nikdo z nás už nerozumí, a čeká na toho, kdo znovu vyloví z vody černou slzu.