Příběh: Sady Architekta Lisky
Vila č. 824 se v tu noc rozsvítila sama.
Nikdo neviděl, jak se na oknech Oldřichovy Lisky objevily světla, ale v šest hodin ráno stál před brankou srdce města nejen on, ale i jeho soused, starý hodinář Václav Kovář, který se vrátil domů z noční směny a našel dveře od sklepa odemčené. Vzduch voněl čerstvě vyklepanou zeminou a něčím kovovým, jako by někdo rozhrnul trávník a vykopal něco těžkého. Kovář si přitáhl plášť a prohlédl si otisky bot na prahu – byly příliš malé, aby patřily Liskovi.
„To není jeho práce,“ zamumlal a přitiskl prsty k místu, kde se zdálo, že zem ještě tepla. Pak uviděl schránku. Dřevěnou, zakrytou černou látkou, jako by ji někdo spěšně přikryl před deštěm. Uvnitř ležela kniha s vyřezávaným křížem na obalu a několik stránek papíru, které se rozpadaly, jak je dotkl. Text byl psán černým inkoustem, ale několik slov se vytratilo, jako by je někdo vyškrábal. *„…před půlnocí na vrcholu zvonice. Neodpovídá za nic, co přijde.“*
Liska přišel až v devět, když se probudil z neklidného snu o padajících hvězdách. Když uviděl Kováře sedět na schodech před vilou s knížkou v klíně, nevěděl, jestli má smát nebo plakat. „To není moje,“ řekl chraptivě. „A ani tvoje.“
V tom okamžiku zazvonil telefon. Byla to jeho dcera, která volala z Prahy. „Táto, v radnici něco hledají. Nějaké plány z třicátých let. Říkají, že jsi je tam schoval.“
Liska se zvedl a pohlédl na zvonici Sboru kněze Ambrože, která se v ranním světle zdála ještě vyšší. „Ty plány nejsou důležité,“ odvětil. „Důležité je to, co v nich nebylo.“
---
O týden později, když začalo pršet, našel Kovář u schodů vily další schránku. Tentokrát byla prázdná, ale na dně ležel malý kámen s vyrytým znakem – kruhem a šípem mířícím dolů. Stejný symbol byl vyryté na pamětní desce uprostřed sadů, kterou nikdo nikdy nechal odhalit. Když se Kovář podíval nahoru, viděl, jak se z okna Liskovy vily odráží světlo, jako by někdo tam stále stál.
„Co se tam děje?“ zeptal se na radnici, když přinesl nález starostovi. Ten jen pokrčil rameny. „Vila je prázdná už deset let. Liska zemřel, dcera ji prodala, nový majitel ji nechal zrekonstruovat. Ale nikdo tam nechodí.“
„Proč?“ Kovář se podíval na zvonici. „Proč tam nikdo nechodí?“
Starosta se usmál bez radosti. „Protože když jsi na vrcholu, slyšíš něco, co tam nemá být.“
Dnes, když procházíš sadmi, můžeš si všimnout, že některé stromy rostou v neobvyklých úhlech, jako by je někdo posadil rukou, která nezná pravítko. A když usedneš na lavičku u pamětní desky, uvidíš, jak se na zvonici odráží stíny, které tam nemohou patřit. Někdy, když je vítr klidný, uslyšíš šustění papíru – jako by někdo otvíral a zavíral knížku, kterou nikdo nikdy nenašel.
Oldřich Liska nikdy neřekl, co v té schránce bylo. Ale když se podíváš na vilu č. 824, uvidíš, že jedno okno vždy zůstává temné. A když se tam podíváš přesně v půlnoci, někdy se ti zdá, že za sklem někdo stojí a čeká.