Příběh: Sady Svatopluka Čecha
„Ustupte, vy hlupáci, nebo vám tytýně přiseknu hrdlo!“ zakřičel Vincenc a prudce strhl svou pláštovici, aby zakryl pohled zvědavců. Stál uprostřed čerstvě vysážených růží, které v onom roce 1893 voněly tak hustě a sladce, až se z toho točila hlava. V rukou svíral starý, potrhaný svitek papíru, který se v mrazivém větru třásl jako živý pták.
Kolem něj stál několik mužů v šedých plátnových košilích, zahánějících bláto z bot. Byli to dělníci, kteří právě dokončili úpravu tohoto koutu bývalého dvora usedlosti Nigrinka. Všichni však utychli, když Vincenc klesl na kolena a začal s náturem hloubat v hlíně. Nehledal zlato ani poklad. Hledal bod, kde se podle jeho výpočtů křížily linie, které nikdo jiný neviděl.
Vincenc nebyl z místních. Přišel z hlubokých lesů, s očima, které viděly příliš mnoho a úsměvem, který mrazil v zádech. V Praze ho znali jako šíleného geometra, muže, který tvrdil, že některé sady nejsou jen pro odpočinek, ale slouží jako zátky nad hlubokými propastimi času.
„Tady to je,“ zašeptal a jeho hlas zněl jako drcení suchého listí.
Prsty se mu zapadly do vlhké pražské země. Vzduch kolem něj náhle ztuhl. Ptáci v okolních stromech přestali zpívat a nastalo ticho tak absolutní, že bylo slyšet i tlukot srdcí přihlížejících mužů. Vincenc vytáhl z hloubky země malý, černý kámen, který nebyl z žádného známého ložiska v českých zemích. Kámen nebyl studený, naopak – vyzařoval pulzující teplo, které Vincenc přitiskl k hrudi.
Jeden z dělníků, mladý chlapec jménem Antonín, udělal krok vpřed. „Co jste tam našel, pane? To je jen obyčejný kámen.“
Vincenc se na něj podíval pohledem, který Antonína přiměl couvat. „Obyčejný? Tento kámen drží rovnováhu tohoto místa. Kdybych ho vytrhl úplně, země by se pod námi otevřela a pohltila by nás i s těmito růžemi.“
V tu chvíli se stala věc, kterou nikdo z přítomných nedokázal vysvětlit. Nad hlavami přítomných se zvířila mlha, ačkoli byl den jasný a slunce pálilo do klobuků. Mlha utkala tvary postav, které se pohybovaly v tanci bez hudby, šeptaly slova v jazyce, který zněl jako šumění řeky a praskání ohně. Vincenc se začal smát, byl to smích zoufalý a triumfální zároveň.
„Vidíte to? Vidíte, co tu bylo před námi a co tu bude po nás?“ křičel do prázdnoty.
Pak, v jediném okamžiku, kdy Antonín natáhl ruku, aby Vincence z chaosu vytrhl, muž s kamenem prostě zmizel. Nebylo to tak, že by utekl nebo se schoval. Prostě přestal být. Zůstal po něm jen hluboký otisk kolen v černé zemi a ten malý, černý kámen, který dopadl do bláta s tichým plesknutím.
Dělníci se rozběhli za ním, prohledávali každý keř a každý kout nově založených sadů, ale Vincenc byl pryč. Nikdy už nebyl viděn v Praze, ani kdekoli jinde. Kámen, který zanechal, vzal s sebou majster stavby, ale tvrdí se, že během jedné noci z domu zmizel, jako by ho někdo vyzval zpět do země.
Plány architekta Thomayera byly precizní, ale nikdo nikdy nezjistil, kdo skutečně v onych dnech s hlínou pracoval a zda se do základů parku nevkládaly věci, které tam nepatří. Od té doby se v těchto sadách občas stává zvláštní věc. Lidé, kteří tu procházejí v tichosti, říkají, že v určitých místech cítí pod nohama zvláštní teplo, jako by hluboko v zemi něco stále žilo a dýchalo.
Když dnes stojíte mezi stromy a tichem, možná pocítíte, jak vás země jemně táhne dolů. Je to jen domnívání, nebo tam Vincenc stále stojí, jen v jiné vrstvě světa, a čeká, až někdo jiný znovu zakope ruku do hlíny?