Příběh: Salmovský palác
Prsty Jana z Vartemberka se zaryly do chladného kamenného ostění, až mu zbělely klouby, zatímco zpoza těžkých dubových dveří v patře zaznívalo rytmické, kovové skřípění. Nebyl to zvuk otevíraného zámku, nýbrž neustálé, únavné broušení oceli o hrubý kámen, které se ozývalo prázdnou chodbou paláce. Jan se nadechl; vzduch v budově voněl vlhkou omítkou a starým pergamenem, v němž se mísil ostrý pach čerstvého prachu z nedávných stavebních úprav.
„Pane, ustupte,“ zašeptal jeho doprovod, mladý písař Prokop, jehož hlas se třásl jako plamen svíce v průvanu. Jan ho však neposlechl. Místo toho přitiskl ucho ke dřevu. Ten zvuk náhle ustal. Místo něj se ozvalo táhlé, hluboké povzdechnutí, které znělo spíše jako sténání samotných základů než lidských plic. Jan prudce trhl klikou, která se pod jeho dlaní zdála být nepřirozeně horká, až sebou cukl. Dveře se otevřely dokořán, odhalujíce prázdnou místnost zalitou měsíčním svitem, jenž pronikal úzkými okny na Hradčanské náměstí.
Uprostřed podlahy, přesně v místě, kde se dnes láme linie světla dopadajícího z vysokých tabulí, ležel střevíc. Nebyl to střevíc urozeného pána, ale prostá, kůží obepnutá bota, jejíž špička směřovala k Matyášově bráně. Jan udělal dva kroky vpřed a zastavil se. Podlaha pod jeho nohama byla pokryta jemným, bílým práškem, který se nevířil, přestože dveře byly dokořán. Prokop zůstal stát na prahu, neschopen překročit hranici stínu.
„Kdo tu byl?“ vyhrkl Jan, ale jeho hlas zanikl v tichu, které jako by pohlcovalo každý další zvuk. Přistoupil ke střevíci a sklonil se k němu. Když se prsty dotkl jeho povrchu, ucítil mrazivý chlad, který mu vystřelil až do ramene. Střevíc nebyl prázdný. Uvnitř se nacházela malá, pečlivě složená mince z čistého zlata, na níž nebyl vyražen žádný známý znak, pouze obrys věže, která se nápadně podobala té, jež se tyčí hned za zdmi paláce.
V tu chvíli se ozvalo prudké bouchnutí z chodby za nimi. Jan se otočil, ale chodba byla liduprázdná. Když se podíval zpět do místnosti, střevíc byl pryč. Zůstala jen mince, která nyní pulzovala slabým, namodralým světlem. Jan ji zvedl a v tom okamžiku se stěny kolem něj zachvěly. Zdálo se, jako by se zdi paláce na okamžik rozestoupily a on místo hradčanského náměstí viděl přesně tentýž prostor, ale v čase, kdy zde ještě nebylo nic než šepot historie a prázdnota.
„Pojďme pryč,“ zavelel Prokop, jehož tvář byla v šeru chodby popelavá. Jan však stál jako přikovaný. Viděl, jak se na protější stěně začínají rýsovat obrysy postav, které zde nikdy neměly být. Nebyli to lidé z jeho století, ani z toho, které mělo teprve přijít. Byly to stíny, které se pohybovaly v dokonalé harmonii s architekturou paláce, jako by byly součástí jeho plánů, skrytým vzkazem, který nechal architekt vtisknout do kamene pro ty, kteří budou mít odvahu se dívat.
Když se ráno rozednilo a na Hradčanské náměstí dopadly první sluneční paprsky, Jan z Vartemberka na paláci nebyl. Zmizel stejně tiše jako zvuk broušení oceli. Na místě, kde stál, nenašli služebníci nic než nepatrnou rýhu v podlaze, která vypadala jako vryp ostrého nástroje. Od té doby se říká, že kdo v paláci zůstane dostatečně dlouho po západu slunce a zaslechne ten známý, kovový zvuk, uvidí v odrazu oken tvář, která mu bude až děsivě povědomá.
Dodnes nikdo nedokáže říci, zda byl onen střevíc výzvou, nebo varováním pro ty, kdo chtějí nahlédnout pod povrch klasicistní fasády. Palác mlčí, drží své tajemství pod vrstvami omítky a času, a jen občas, když se měsíc opře do Matyášovy brány, se v jeho chodbách znovu rozezní kovové škrtání o kámen, jako by někdo stále ještě dobrušoval pravdu, pro kterou se vyplatí přijít a hledat ji na vlastní oči.