Příběh: Salmův palác
„Kde jste to schoval, vy starý lišáku! Kde je ten seznam?“
Matyáš vrazil pěstí do těžkého dubového stolu, až se v místnosti rozletěl prach a z koutů vyletělyt vylekané mouchy. Naproti němu stál muž s bledou tváří, který se třesoucí rukou snažil zapálit svíčku. Vzduch v sálech paláce byl těžký, cítit z něj byl starý vosk, vlhký kámen a jemná vůně drahého tabáku, který Matyáš dopaloval. Světlo z kvasných lamp vrhalo na stěny dlouhé, tančící stíny, které se mísily s bohatými štukovými reliéfy nad jejich hlavami.
Tento dům, sjednocený z několika menších domů do jednoho mocného zřidu, měl být symbolem moci rodu Salmů. Pro Matyáše však byl v tuto chvíli jen labyrintem chodeb, v nichž se ztratila pravda o zemských deskách.
„Já nevím, o čem mluvíte, pane hejtmanův synu,“ vykoktal služka s jménem Ondřej, zatímco mu z čela stékal studený pot.
Matyáš ho popadl za límec a přitlačil ho k chladné zdi. Cítil pod prsty drsnou tkaninu košile a slyšel, jak Ondřej prudce zrychluje dech. V barokním zruchu paláce, kde každý roh byl zdoben přehnaným luxusem, se tato malá scéna hádky zdála být téměř groteskní. Matyáš věděl, že v tomto domě, který kdysi hostil mincovnu, se střežily věci cennější než mince. Hledal list, který mohl změnit vlastnictví poloviny okolních gruntů, dokument, který měl zmizet v plamenech, nebo být navždy ukryt v dutině zdi.
„Lžeš,“ sykl Matyáš. „Viděl jsem tě včera v noci u hlavního portálu. Stál jsi tam v temnotě a něco jsi vkládal do římsy nad vstupem. Co tam zůstalo?“
Ondřej ztuhl. Jeho oči se upřely na vysoký strop, kde se v ornamentech schovávaly stíny. V tu chvíli se z hloubi paláce ozval zvuk, který neměl smysl. Byl to tichý, rytmický zvuk, jako by někdo v prázdném sále pomalu přehrával prsty po strunách loutny. Hudba byla jemná, ale v tichu domu zněla jako hřmění.
Oba muži ztuhli. Matyáš pustil límec Ondřeje. Ten zvuk nepřicházel z jedné místnosti, ale zdál se být rozprostřen v celém prostoru paláce, jako by stěny samotné zpívaly. Matyáš pomalu pustil ruku z rukojeti meče a s nedůvěrou se rozhlédl. V paláci nebyl nikdo jiný. Služebníci byli dávno propuštěni do suterénu, a v horních patrech spali pouze členové rodiny.
„Kdo to hraje?“ vykřikl Matyáš, ale jeho hlas se zlomil.
Hudba náhle přejšla v pronikavý tón, který zněl jako varování. V ten moment se z okna vletěl prudký průvan, který zhasl všechny svíčky v místnosti. Temnota byla absolutní, hustá a studená. Matyáš slyšel jen vlastní bušení srdce a těžké dýchání Ondřeje. Pak se ozval hlas. Nebyl to hlas člověka, spíše šum větru v listí zlatého stromu, který kdysi stál na místě jednoho z domů. Hlas nepromluvil slovy, ale pocitem, který Matyáše přinutil ustoupit až k samotným dveřím.
Když po několika minutách znovu zapálil lampy, Ondřej byl pryč. Nebylo slyšet ani zavření dveří, ani kroky na dlaždicích. V místnosti nezůstal nikdo. Matyáš se rozběhl k portálu, kde měl Ondřej něco schovat. Průhledoval každou spáru, každý kousek štuku, každou římsu. Nenalezl však žádný papír, žádný list, ani stopu po člověku.
Jen v jednom místě, uprostřed bohaté výzdoby, našel malý, dokonale vyřezaný symbol oka, který tam předtím nebyl. Oko bylo z čistého stříbra a zdálo se, že sleduje každý jeho pohyb.
Matyáš nikdy nenalezl seznam, který hledal, ani už nikdy neviděl Ondřeje. V Olomouci se začalo šeptat, že palác má své vlastní stráže, které nenesou zbraně, ale hlídají tajemství, která nesmí vyjít najevo.
Kdo dnes prochází tichými chodbami tohoto domu, občas ucítí vůni starého tabáku a uslyší tichý zvuk loutny, který přichází odněkud ze stěn, kde se stříbrné oko stále dohlíží na každého, kdo se pokusí odhalit pravdu.