Příběh: sbor Dr. Karla Farského (Podmoklice)
„Tady to končí, vendo, víc už z tebe nevytěžím,“ sykl Antonín a utáhl provaz kolem zápěstí muže, který před ním klečel v prachu. Vzduch byl hustý, nasycený pachem vlhkého betonu a čerstvé omítky. Byla září roku tisíc devět set třicet osm a svět kolem nich se hroutil v tichosti, kterou přerušovalo jen vzdálené dunění vozů a šeptání lidí, kteří se v obavě z budoucnosti hromadili v ulicích Podmoklic.
Antonín cítil v kapse chladný kov pistole. V srdci měl prázdno a v hlavě jen jeden rozkaz: zmlčit každého, kdo by mohl v tomto novém sboru vyvolat nepokoj nebo mluvit o svobodě, kterou už nikdo nechceme bránit. Vendo však mlčel. Jen se díval nahoru, kde se nad nimi tyčila šíleně vysoká, hladká věž z vyztuženého betonu, která se jako prst zvedala k šedému nebi. Ta stavba byla příliš nová, příliš čistá na to, aby v ní vládla krev.
„Kde jsou ty papíry? Kde je seznam jmen?“ zasyčel Antonín a přitiskl mu botu k hrdlu. Vendo jen slabě pohnul hlavou směrem k otevřeným dveřím sboru.
Krokivěli dovnitř. Prostor byl nečekaně světlý, prostřený tichem, které až bolelo v uších. Žádné zdobné sloupy, žádné zlaté okovy. Jen čisté linie a pocit, že zde člověk nemůže lhát. Antonín vrazil Venda do stěny. Právě v tu chvíli se ozval zvon z věže. Nebyl to obyčejný zvuk; byl to hluboký, vibrující tón, který se nezněla v uších, ale v kostech. Ten zvuk rozrazil ticho s takovou silou, že Antonín na okamžik ztratil rovnováhu.
V ten moment se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Sluneční paprsek, který pronikl úzkým oknem, dopadl přesně na obětní stůl z tmavého dřeva. Světlo bylo tak ostré, že se zdálo, že stůl začíná žhnout. Antonín ztuhl. V místnosti nebyl nikdo jiný, přesto měl pocit, že ho tisíce neviditelných očí sledují z každého koutu tohoto moderního chrámu.
„Podívej se na něj,“ vydechl Vendo s roztrženým hlasem a ukázal rukou k obrazu Jana Huse.
Antonín se podíval. Dřevěný reliéf vypadal v tom zvláštním světle, jako by se pohnul. Jako by postava na kazateli právě teď otevřela ústa, aby mu řekla pravdu o něm samém. V tu chvíli Antonín pocítil prudký chlad, který mu prolétl páteří. Nebylo to mrazení z podzimového větru, ale pocit naprosté, hrozivé nahoty svého svědomí. Všechny lži, které si vyprávěl, aby mohl stiskávat spoušť, se v tomto sterilním, čistém prostoru rozpadly v prach.
Ruka s pistolí mu ztuhla. Cítil, jak mu v žilách proudí led. Venda, který byl v tu chvíli bezbranný, mu nebyl nepřítelem, ale zrcadlem. Antonín viděl v jeho očích svůj vlastní strach a svou vlastní zlost, která byla jen maskou pro zoufalý pocit beznaděje.
Zvon ustal, ale ozvěna v betonové věži přetrvávala. V tom tichu, které následovalo, Antonín udělal něco, co v jeho světě neexistovalo. Povolil provaz. Pustil zbraň na dlažbu, kde s kovovým cinknutím dopadla k nohám obou mužů.
„Běž,“ vydechl Antonín, aniž by se na něj podíval. „Běž, než si vzpomenu, kdo jsem.“
Vendo zmizel v záři dne, v chaosu lidi, kteří v těchto dnech hledali mír v tichých manifestacích. Antonín zůstal sám v prázdném sboru. Díval se na čisté stěny a na linii věže, která se zdála být mostem mezi zemí a něčím, co nešlo pojmenovat. Věděl, že právě v tu chvíli ztratil svou moc, ale získal něco, co mu nikdo nemohl vzít.
Když později odcházel, zlomil svůj služební odznak o hranu betonu. Do dnešního dne se v Podmoklicích vypráví, že v tichých hodinách, kdy slunce dopadá na dřevěné řezby přesně tak, jako v onom září, můžete slyšet ozvěnu zvonu, který nevolá k modlitbě, ale k probuzení z dlouhého spánku vinení.