Příběh: Sbor kněze Ambrože
„Tady to končí, Antone, vteřinu víc nečekám,“ sykl Viktor a pevně sevřel rukojeť těžké obálky, kterou držel v potilém dlaních. Papíry uvnitř byly zničením pro oba, důkazem o krádeži, která měla zůstat pohřbená v archivech. Stál v úzké bráně mezi dvěma domy z šedého zdiva, kde vzduch chutnal prachem a chladem nadcházejícího podzimu.
Antonín jen mlčky přikývl. Oba dva se dívali na bílé stěny sboru, který před nimi stál jako obrovská, ztuhlá loď připravená vyplout z hradeckých ulic do neznáma. Moderní tvary budovy působily v onom roce 1929 téměř mimozemsky, až příliš čistě a střídmě na to, aby v nich mohl člověk najít útéchu. Viktor cítil, jak mu srdce tluče až v krku. Kdyby se teď rozhodl papíry spálit, byl by volný. Kdyby je však odevzdal, zničil by životy lidí, kteří mu kdysi pomáhali.
Vstoupili do vnitřního prostoru. Kolem nich se rozprostíraly ambity, tiché chodby, kde v nanec vmrzly urny s popelem mrtvých. Viktor se nechtěl dívat na jména v nikách, cítil z nich jen tíhu neúprosného konce. Vzduch zde byl jiný než na ulici; byl hustý, téměř hmatatelný, prosycený vůní vlhkého betonu a něčeho, co připomínalo starý papír a vyhaslá svíce.
„Pojďme dovnitř,“ šeptal Antonín, ale jeho hlas zněl dutě, jako by ho pohltily bílé zdi.
Vstoupili do hlavní síně. Světlo z kruhových oken dopadalo na podlahu v ostrých, geometrických shlukech. Nebyla zde žádná zlatá zdobenost, žádné sny o nebi, jen čistota, která člověka nutila přiznat si pravdu. Viktor stál uprostřed prázdného prostoru a vtíral si ruku do čela. V ten moment se stalo něco, co nešlo vysvětlit logikou.
Z hloubi sboru, z místa, kde stál žulový stůl, se ozval zvuk. Nebyl to hlas, ale spíše hluboký, vibrující tón, který mu projel páteří až do pat. V sále nebyl nikdo jiný než on a Antonín, přesto měl Viktor pocit, že ho obklopují tisíce neviditelných svědků. Náhle se nad ním rozsvítil jeden z kruhových otvorů v höherší části stěn. Sluneční paprsek, ostrý jako čepel, dopadl přesně na obálku v jeho ruce.
Viktor ztuhl. Cítil, jak mu v dlaních hřeje papír, přestože v sboru panoval mrazivý chlad. Vteřinu poté uslyšel šepot. Nebylo to slovo, ale spíše vzpomínka na slovo, které mu v hlavě zaznělo jako ozvěna z hluboké studny. „Ambrož,“ zaznělo to. Jméno kněze, po kterém byl sbor pojmenován, který kdysi v tomto městě hledal pravdu i za cenu utrpení.
Viktor se podíval na Antonína, ale ten stál s otevřenými ústy a hleděl někam jinam, fascinován hrou světla na bílém omítkovém povrchu. Viktor věděl, že Antonín nic neslyšel. Ten tón, ten šepot, byl určen jen jemu.
Ruce se mu třásly. Pomalu otevřel obálku, vytáhl z ní listy a s jedním prudkým pohybem je roztrhal na drobné kousky. Papírové konfety pomalu klesaly k zemi, jako by doprovázely tichý obřad očištění. V momentě, kdy poslední kousek papíru dotkl se podlahy, zvuk ustal. Ticho, které následovalo, nebylo prázdné, ale plné klidu, který Viktor nezažil celý svůj život.
Vyšli ven zpět do hradeckého shonu, ale Viktor už nebyl tím samým mužem. Zůstal v něm pocit, že v té bílé lodi, která nepluje po vodě, ale v čase, nechal kousek své viny.
Když se dnes někdo zastaví u tichých stěn sboru a zhluboka se nadechne chladu v ambitech, možná ucítí i on ten zvláštní tlak vzduchu, který člověka nutí k pravdě, i když je ta pravda bolestivá.