Příběh: Sedlec

„Víš, co se stalo s těmi růže?“ zeptala se Markéta, když její prsty proklouzly mezi mříže okna a vytrhly z nich suché okvětní lístky. Vzduch voněl po vlhkých kamenech a čerstvě vykopaném kaolinu, který se z dolů vláčel po cestě k Přemilovicím. Venku se ozývaly kopytníky a hlasy mužů, kteří tahali pluhy podél polí, ale v této komnatě zámku Sedlec zněl jen její dech a šustění šatů, když se přitiskla k oknu.

„Ty jsi je už dávno viděla, když je sázel tvůj otec,“ odvětil Jindřich, aniž by se podíval na její tvář. Jeho ruce držely pergamenový list, na kterém se rýsovaly plány nových dolů. „Růže nemohou žít v zemi, kterou vykopávají muži jako já.“

Markéta neodpověděla. Místo toho se obrátila k zrcadlu na stěně, kde se odrážela její postava v černém šatu, opatřeném stříbrným vyšíváním, které její otec daroval jako věno. „Můj otec by tě nechal zabít, kdyby věděl, že tady stojíš,“ řekla tiše.

Jindřich se usmál, ale jeho oči zůstaly studené. „Tvého otce nezajímá, že ty stojíš tady *se mnou*.“

Bylo to v době, kdy Sedlec ještě nebyl jen dolů a kaolinu, ale malým hradištěm, kde se setkávali pánové a jejich dcery, kde se šepotalo o lásce a válce. Markéta byla dcerou vladyky, který držel tuhle zem v úzkém spojenectví s klášterem v Teplé. Jindřich byl synem horníka, který se naučil číst a psát u františkánů, a teď stál na prahu toho, aby se stal správcem dolů. Rozdíl mezi nimi byl hlubší než propast mezi horami a údolím.

„Můžeme utéct,“ řekla Markéta najednou, když venku zahřměl první výstřel – někdo střílel na zajíce, nebo už začínala nějaká potyčka. „Za horami, kde nikdo nezná tvůj jméno.“

Jindřich zakroutil hlavou. „Kam bychom šli? Ty víš, že tvůj otec by nás našel. A já… já nemám nic, co bych ti mohl dát. Jen tyto plány.“ Vztyčil pergamen, na kterém se leskly čáry a čísla. „A ty bys žila jako žena bez jména, bez rodiny.“

Markéta se odvrátila. „Lípe bych žila jako žena, která miluje.“

V tom okamžiku se dveře náhle otevřely. Na prahu stál Markétin bratr, Heřman, s tváří zapálenou hněvem. „Otec chce vidět Jindřicha. Hned.“

Jindřich neváhal. „Jdi. Já přijdu za chvíli.“

Heřman se nehnul. „Teď. Nebo ho nechám vázat.“

Markéta se zachvělá. „Heřmane—“

„Já jsem ti říkal, že ho nechám zabít,“ řekl bratr a jeho ruka se dotkla meče. „A teď to udělám.“

Jindřich položil pergamen na stůl a pomalu se obrátil ke dveřím. „Tak pojď,“ řekl. „Ale věz, že já bych nikdy nedal tvému otci důvod, aby ji zabil.“

Heřman ho chytil za paži a vytáhl ho ven. Markéta zůstala sama, s rukou stále přitisknutou k oknu, kde se v létě kvetly růže. Teď tam byly jen suché stopky a prach.

---

Dnes, když projdeš zchátralými chodbami zámku Sedlec, můžeš si myslet, že slyšíš šustění šatů nebo šepot za rohem. Ale nikdo ti neřekne, co se stalo s těmi růže – ani proč se v některých zimních nocích zdá, že z kamenných zdí vykoukne žena v černém šatu a hledá někoho, kdo už dávno odešel.