Příběh: Sekanka
„Kliďte ty kladiva, nebo nás všechny zmasakrují dřív, než dopíšete ty hřebeny!“ zakřičel Mikuláš a prudce strhl kovářské kleště z žhavého železa. Vzduch v úzké uličce mezi hliněnými stěnami byl hustý, cítit bylo spálené uhlí, mokrá sláma a strach, který se lepil k hrdlu jako studený pot. Nad nimi, na hraně ostrohu, kde se Vltava a Sázava v hlubokém žlabu setkávaly, se ozval první řev. Nebyl to zvuk zvířete, ale zvuk oceli, která narážela na ocel. Mikuláš se podíval na nedokončenou kamennou hradbu. Ta vysoká zeď, kterou s takou nadějí zvedali z perintah klášterních pánů, končila v polovině. Mezi kameny stále čerstvá malta zasychala v prudkém větru, ale hrobová tichost, která následovala po řevu, byla mnohem děsivější než samotný hluk. „Kde je hlídký?“ vyhrkl mladý pomocník Jan a v hrudí se mu rozvířil prach z jílů, jimiž byly vymazány stěny jejich polozemnice. Mikuláš neodpověděl. Rychle sevřel v dlani hrací kostky z drahého kosti, které právě dokončil pro jednoho z obchodníků. Byly hladké a chladné. Věděl, že z tohoto místa, z tohoto vysokého skalního výběžku, není úniku. Jedinou cestou byla úzká stezka podél východní hrany, a tam už pravděpodobně stála krev. Najednou se v ulici objevila postava. Nebyl to braniborský jezdec v pancíři, ale starý muž s prázdným pohledem, který v rukou svíral jen starý, zrezivělý nůž. Šel pomalu, ignoroval křik a chaos, který začal vybuchovat v horní části městečka. Jeho boty tloukly do blátivé země rytmicky, téměř hypnoticky. „Utíkejte do díry, schovejte se do země!“ křičel Mikuláš a strčil Jana do hloubi jejich obydlí, do temnoty, kde se stěny z fošen potila vlhkostí. Zatímco se městečko kolem nich hroutilo v plamenech a křiku, ten starý muž zastavil přesně před Mikulášovými dveřmi. Neviděl plameny, nevnímal zvuk rozbívaných vrat ani dopady mečů. Podíval se na Mikuláše a v jeho očích nebyl strach, ale zvláštní, mrazivý klid. „Přišel jsem pro to, co není z tohoto světa,“ zašeptal muž hlasem, který zněl jako drcení kamenů v potoce. Mikuláš ztuhl. V rukou stále svíral kostky, ale vteřinu předtím, než by mohl cokoli říci, se z horní části hradby ozvala řada prudkých ran. Útočníci byli uvnitř. Prvních pár sekund trval jen chaos, pak přišel čas řeznice. Mikuláš viděl, jak se zprůh mezi domy vynořují stíny s meči, jak plameny chytají slámové střechy a jak se dým mísí s mlhou stoupající z řek. V tom zmatku se starý muž prostě rozplynul. Nebylo vidět, jak odchází, ani jak ho někdo zabil. Prostě přestal být. Zůstal po něm jen jeden předmět, který ležel v blátě: malý, dokonale vyřezaný hřeben z neznámého, černého materiálu, který neznalezel do žádné z díln v Sekance. Mikuláš se s Janem schovali v nejhlubším koutě své zemnice, přikrytí hromadou kůží a popela. Slyšeli, jak nad nimi dopadají těla a jak se město, které mělo být centrem řemesel a bohatství, mění v hrob. Když se ticho konečně vrátilo, bylo to ticho absolutní. Když se po hodinách odvážili vyjít ven, město bylo prázdné. Nebylo v něm nikoho, kdo by přežil, a z braniborských loutů nezůstala ani stopa, jako by byli jen přízraky, kteří přišli vše zničit a pak zmizeli v mlze. Jenom ten černý hřeben ležel na místě, kde stál ten starý muž. Mikuláš ho zvedl, ale vteřinu poté ho z hrůzy pustil. Hřeben nebyl z dřeva ani z kosti. Byl horký, jako by ho právě vyndal z kovářského ohně, přestože kolem nich ležela jen studená popelnice. Kdo byl ten muž a proč přišel právě v okamžik zániku? Proč loutě zničily město a hned poté zmizely, jako by je k tomu poslal někdo jiný? Když dnes kráčíte po cestě z Hradištka k Sekance a cítíte, jak se pod nohama hýbe stará zem, pamatujte, že pod vrstvami prachu a zapomenutí stále leží věci, které do tohoto světa nepatří. Ten černý hřeben tam možná stále čeká, zakopaný hluboko v jílů, v místě, kde se čas zastavil v roce 1278.