Příběh: Sequensova vila
„Tady to končí, Zdeno, už dál nemůžeme jít,“ vyhrkl František a prudce zastavil v prázdném prostoru předsíně. V rukou svíral starý tesařský metr, který se v tichu domu zdál křičet. Vzduch v nově dokončené vile voněl čerstvou vápnem, čistým dřevem a mrazivým průvanem, který vnikal skrze netěsná okna z nábřeží.
Zdena k němu přistoupila, její hedvábné šaty šustily o vyleštěnou podlahu. Podívala se na svého manžela, pak na prázdnou stěnu z jasných cihel, která v tomto úhlu domu tvořila zvláštní, nelogický zlom. Vila byla zrcadlem moderního věku, strohou a funkční, bez zbytečných ozdob, přesně tak, jak ji navrhl Novotný. Všechno v ní mělo svůj účel. Všechno mělo své místo. Kromě tohoto jednoho bodu.
František ukázal prstem na stěnu. „Koukej. Změřil jsem to pětkrát. Podle plánů by tady měla být stěna o deset centimetrů dál. Ale prostor uvnitř je větší, než může být budova zvenku. Je to nemožné.“
Zdena se zasmála, ale byl to krátký, nervózní zvuk. Přistoupila blíž a položila dlaň na chladný povrch cihel. V tu chvíli se stalo něco, co oba rozmrzelo. Z hloubky zdi, z místa, kde nemohl být žádný prostor, se ozvalo tiché, rytmické tleskání. Nebylo to zaklepání na dveře, ale zvuk, jako by někdo v neviditelném pokoji pomalu tleskal v rytmu srdce.
František ztuhl. Přiložil ucho k režnému zdivu. Tleskání ustalo a nahradil ho šepot. Nebyly to slova, spíše série tónů, které zněly jako stará píseň, kterou už dávno nikdo neznal. Učitel v sobě pocítil nával zvědavosti, která přebila strach. Vzal těžký kovový klíč a s plnou silou udeřil do cihel. Zvuk byl tupý, jako by cihly nebyly z hlíny, ale z něčeho mnohem hustšího, téměř organického.
„Kdo tam je?“ vykřikl František, až se mu zachvěl hlas.
Odpověď přišla okamžitě. Z druhé strany stěny se ozval jasný, čistý hlas muže, který zněl, jako by stál jen pár centimetrů od něj. „Zapomeňte na geometrii, pane Sequense. V tomto domě jsme nechali místo pro to, co se do pravoúhlých čar nevejde.“
František v šoku odstoupil. Zdena vyhrnula lístkovou krajku z rukávu a zkusila prsty ohmatat spáry mezi cihlami. V momentě, kdy se dotkla určitého místa, stěna na vteřinu zprůsvitněla. Viděla tam stín postavy, vysokého muže v černém plášti, který stál v prostoru, jenž v našem světě neexistoval. Postava držela v ruce starý pergamen a dívala se na ně s výrazem hlubokého soucitu. Pak se stěna opět uzavřela a stala se z ní neprostupný hrad ze světlých cihel.
Celý zbytek večera se manželé pokoušeli najít v plánu architekta chybu, skrytý prostor nebo zapomenutou komoru. Nic. Vila byla matematicky přesná, racionální až do posledního milimetru. Přesto se tleskání vracelo každou noc přesně ve dvě hodiny ráno, vždy ze stejného místa v nepravidelném pětiúhelníku domu.
František, muž vědy a řádu, začal postupně žádost o pomoc hledat u lidí, kteří se rozuměli věcem neviditelným. Ale nikdo nedokázal vysvětlit, proč v domě postaveném podle nejmodernějších zásad moderny existuje prostor, který není v mapách, a který mluví hlasem z minulosti.
Když o několik let později vilu prodávali rodině Hanušových, František neřekl ani slovo. Jen v tichosti přejel dlaní po té jedné konkrétní stěně. Cítil, jak pod cihlami pulzuje teplo, jako by dům dýchal.
Kdo dnes prochází chodbami vily v ulici Vnislavova, možná pocítí zvláštní chlad v jednom z rohů domu, i když je léto. Pokud se v tichosti přiloží uchem k jasným cihlám, možná uslyší to pomalé, rytmické tleskání, které stále čeká na svou odpověď.