Příběh: Skalní kaple u Kunratic
Kovové dláto s ohlušujícím cvaknutím dopadlo na pískovcovou dlažbu a vysekalo z ní malý, bílý střep. Franz Hülli stál v prachu, dýchal těžce a z añadió se mu do nosu pronikla vůně vlhkého lesa a starého kamene. Ruce se mu třásly, ne únavou, ale z hlubokého, tichého děsu, který ho doprovázěl už několik měsíců. Podíval se na svou práci – na antické sloupy, které vyvrtal přímo z těla hory. Vytvořil zde útočiště, chrám vytesaný z jednoho kusu skály, ale v jeho srdci stále hnil tajemství, které žádný kámen nedokázal přikrýt.
Vstoupil do úzkého prostoru kaple. Chlad pískovce mu okamžitě ochladil spocené čelo. Vzduch zde byl hustý a nehybný, jako by čas v tomto skalním městě zastal. Franz se sklonil před dřevěnou soškou Panny Marie. Neuhnul pohledem, spíše se do ní vrázal celým svým zoufalstvím. V kapse měl dopis, který nesměl nikdy dojít do cíle, a v mysli obraz tváře, kterou zradil.
„Vezmi si mou vinu, nebo mě pohřbej pod tímto kamenem,“ zašeptal, a jeho hlas se odrazil od stěn jako ozvěna z hluboké studny.
V ten moment se stalo něco, co v žádné knize o stavbě nebývá. Slunce, které doposud bylo zakryto hustými korunami stromů Kunratického Švýcarska, náhle proseklo úzký, ostrý paprsek světla přesně do středu kaple. Světlo nebylo žluté, ale neobyčejně bílé, téměř stříbrné. Dopadlo přímo na dlan Franza, která stále svírala dláto.
Hleďte, v tom paprsku se vznášel prach, ale ne pohyboval se chaoticky. Kroužil v dokonalých spirálách, jako by ho vedla neviditelná ruka. Franz ztuhl. Cítil, jak mu po zádech stéká ledový pot, přestože v kapli bylo teplo od letního slunce. Z hloubi skály, z místa, kde končila jeho práce a začínal nedotčený pískovec, se ozval zvuk. Nebyl to hrom ani praskání kamene. Byl to tichý, rytmický zvuk, připomínající vzdálené tloučení srdce, nebo snad dopad vln na vzdálený břeh.
Franz se rozhlédl kolem sebe. Byl sám v hlubokém lese, kilometry od nearestho města, v objetí pískovcových srpů. Přesto měl pocit, že v té úzké prostorové škvíře s ním stojí někdo další. Někdo, kdo nepromlouval slovy, ale tichem, které bylo tíživější než samotná hora.
Vzal do ruky dopis a pomalu ho přiložil k horkému kameni, který právě zahřál onen nečekaný paprsek světla. Papír začal žloutnout a pak, bez přítomnosti plamene, se začal rozpadat v popel. Franz sledoval, jak se černý prášek mísí s bílým prachem z dláta. V tu chvíli pocítil, jak z jeho hrudníku odtéká tíha, která ho léta svalovala k zemi. Nebyla to úleva z odpuštění, spíše zvláštní, mrazivá jistota, že jeho hřích byl právě „vysát“ do samotného těla hory.
Když světlo zmizelo a les opět pohltil kapli svým zeleným stínem, Franz Hülli už nebyl stejným mužem. Odložil nářadí a vyšel ven, aby se podíval na okolní skály. Věděl, že vytesal něco víc než jen náboženský objekt. Vytvořil místo, kde se země dotýká něčeho, co není z tohoto světa.
Netušil, že o mnoho let později sem přinese svou vděčnost muž jménem Josef Bundesmann, který přežil bouři na mořích Ameriky. Josef do kaple umístí obraz Madony s troskotní lodí v pozadí, protože hledal místo, kde by mohl poděkovat za záchranu. Nevěděl, že v pískovci, který obaluje jeho obraz, stále dřímá ozvěna Franzova ticha a tajemství, které se do kamene vpravilo v roce 1834.
Kdo dnes stojí v té malé skalní kapli a přiloží ucho k chladnému pískovci, možná ještě uslyší to tiché, rytmické tloučení, které kdysi přišlo z hlubin hory, aby vymazalo jednu lidskou vinu.