Příběh: Skalní obydlí
Ustup, Rozálie, nebo ti to dláto vletí do vlasů!
Jan Beneš s prudkým rozmachem vrazil železo do pískovcové stěny. Prach mu zaslepil oči a v nose cítil pronikavý, vlhký pach starého kamene, který se mísil s vůní čerstvě upečeného chleba z blízké pece. Rozálie si křečovitě svírala šál kolem ramen a hleděla na manžela s rozšířenýma zornicemi. Jan se nezastavil, dokud se s dutým zvukem neproboril skrz tenkou vrstvu skalní stěny do malé, nečekané dutiny.
Když do díry sáhl, prsty se mu dotkly něčeho studeného a kovového. Vytáhl z kamene starý, zrezivělý klíč, který tam zjevně nikdo nenaměstnal. Jan se na něj díval s výrazem, který Rozálii znepokojil víc než samotné drcení skály. Klíč nepasoval do žádých dveří v jejich novém domově, a přesto Jan začal každou noc chodit do sýpky v horní části obydlí. Tam, v tichu mezi dvěma malými okny, kde tančil prach v úzkých prouzcích světla, stál u stěny a šeptal do kamene slova, která Rozálie nikdy nerozluštila.
Po letech, když už Janovo jméno ztichlo a domov přebral jejich syn Josef, se v domě začaly dít věci, které popíraly rozum. Josef jednou večerem v hlavní světnici zhasl svícen, ale místnost zůstala osvětlená slabým, modravým jasem, který vycházel přímo z pískovcových zdí. Když se pokusil jas dotknout, prsty cítil zvláštní brnění, jako by skála pod jeho kůží žila a dýchala.
Nejdivnější však bylo to, co se dělo v chlevu. Josef tam jednou našel na zemi položený ten samý zrezivělý klíč, který Jan kdysi vyrazil ze stěny. Jenže Janův klíč byl už deset let pohřben v hrobě spolu s jeho majitelem. Josef klíč zvedl, ale v okamžiku, kdy ho chtěl schovat do kapsy, kov se v jeho dlani rozplynul jako ranní mlha, zanechávajíc jen pach ozónu a starého železa.
Poslední, kdo tajemství skalního bytu střežila, byla Marie Holubová. Žila zde v samotě, obklopena tichem pískovcových chodeb a chladem sklepa. Marie už nehledala klíče ani neslouchala po modrém světle. Ona s domem mluvila. Sousedé z Lhotky si šeptali, že ji vidí, jak v sýpce rozkládá stůl pro neviditelného hosta.
Jednoho podzimního večera, krátce předtím, než ji věk donutil místo opustit, se v obydlí stalo něco, co zůstalo nevyjasněno až do dneška. Marie seděla u pece, když najednou uslyšela z hloubi skal jasný, rytmický tlukot. Nebyl to zvuk kapek vody ani praskání dřeva. Byl to tlukot srdce, mohutný a pomalý, který otřásal celou stavbou. Marie vstala, došla k prostorám, kde Jan kdysi dlátem vytesal svou díru, a přiložila ucho k chladnému kameni.
V tu chvíli se z hloubi skály ozval hlas. Nebyl to zvuk, který by šel slyšet ušima, ale spíše ozvěna v mysli. Hlas jí řekl jméno, které Marie znala jen z prastarých rodinných pověstí, jméno někoho, kdo v těchto skalách žil dávno před Benešovými, možná ještě v dobách, kdy lidé v kameni vytesávali své první úkryty. Marie se jen tiše pousmála a do dutiny v zdi vložila svůj jediný stříbrný prsten.
Když Marie v roce 1982 definitivně odešla, prsten v dutině zmizel. Kdoś ho našel? Nebo ho skála znovu pohltila, aby ho uložila pro někoho jiného?
Kdo dnes vstoupí do skalního obydlí ve Lhotce, pocítí ten samý zvláštní chlad, který nepochází z počasí, ale z hloubi pískovce. Pokud se v tichu sýpky zastavíte a zdržíte dech, možná uslyšíte ten samý pomalý tlukot, který Marie doprovázela tichým zpěvem až do dne, kdy skála řekla, že je čas odejít. Tajemství klíče, světla a zmizelého prstenu stále dřímá v kameni a čeká na toho, kdo bude mít dost odvahy znovu dálmat do stěny.