Příběh: Škola v Možděnicích
Matěj Svoboda drtil v dlaních hrst hrubého žita tak silně, až mu zrnka do masa vryla krvavé půlměsíce, ale ani to ho nepřimělo odvrátit zrak od prázdného místa v první lavici. Učitel Klement, muž s tváří věčně poprášenou křídou, právě dokončil výklad o nebeské mechanice, když se to stalo. Vzduch v učebně, dosud prosycený pachem vlhkého dřeva a vyčpělého loje z kahanců, náhle ztěžkl studenou vůní tlejícího listí a mokré hlíny.
Z ničeho nic se na lavici vedle malého Jakuba objevila kniha. Nebyla to učebnice, žádný z těch ošoupaných svazků, které si místní hospodáři složitě obstarávali. Byla to vazba z kůže tak tmavé, že pohlcovala světlo z úzkých tabulek oken, a uprostřed obálky zářil stříbrný znak, který nikdo z přítomných nedokázal pojmenovat. Jakub ztuhl, ruka natažená k tabulce se mu zastavila v půli pohybu a jeho tvář, běžně červená od vyvádění na dvoře, zbělela jako čerstvě napadaný sníh na Vysočině.
Klement, zvyklý na disciplínu a pořádek, okamžitě přerušil výklad. Vykročil od katedry, jeho kroky na dřevěné podlaze duněly jako údery kladiva v tichu, které se v místnosti rozlilo jako rozlitý inkoust. Když se učitel naklonil nad lavici, aby knihu odsunul, ozvalo se z ní tiché, rytmické praskání, jako když v kamnech praská syrové dřevo. Celá třída zadržela dech. Matěj sledoval, jak se učitelovy prsty přiblížily k hřbetu knihy, ale v momentě, kdy se ho chtěl dotknout, se vzduch nad deskou stolu zavlnil jako hladina rybníka po vhození kamene.
Kniha se neotevřela. Místo toho se z jejích stránek začal vznášet jemný, namodralý dým, který se nešířil do prostoru, ale stáčel se do složitých obrazců připomínajících mapu krajiny, kterou nikdo z nich neznal. Klement couvl, až narazil zády do roubené stěny. Jeho tvář, obvykle ztělesnění racionálního řádu, se zkřivila děsem, který nedokázal ovládnout. Jakub, ten chlapec, jenž dosud ani nedutal, náhle vstal a jeho oči se obrátily v sloup, zatímco jeho rty začaly odříkávat slova v jazyce tak hrdelním a cizím, že se dětem v lavicích začala z únavy a hrůzy klížit víčka.
V ten okamžik se z venku, od tyčkového plotu zahrádky, ozval ostrý, pronikavý hvizd. Jako by někdo – nebo něco – dávalo znamení. Dým nad lavicí okamžitě zhoustl v černou skvrnu a kniha zmizela. Prostě se vypařila. Zůstala po ní jen vlhká skvrna na dřevě, která páchla po hluboké studni a starém prachu.
Ticho, které následovalo, bylo tíživější než ten neznámý jazyk. Klement se pomalu sesunul na lavici, ruce se mu třásly tak, že nebyl schopen ani uchopit křídu. Jakub se probral, jako by se probudil z hlubokého spánku, a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Nevěděl, co se stalo. Nikdo z dětí to nevěděl, nebo spíše, nikdo se neodvážil to pojmenovat.
Když ten večer Matěj Svoboda procházel kolem školy směrem k domovu, zastavil se u okna třídy. Uvnitř už byla tma, ale v odrazu skla viděl sám sebe a za svými zády, v hloubi místnosti, zahlédl slabý, namodralý záblesk světla, který vycházel přímo z místa, kde Jakub seděl. Rychle se otočil, ale uvnitř byla jen prázdnota a klid, který tam v roce osmnáct set čtrnácti, kdy byla škola postavena, nikdy předtím nebyl.
Dodnes se v Možděnicích říká, že některé věci v roubených stěnách zůstaly uvězněny, čekajíc, až někdo znovu otevře ty dveře a vyvolá to, co tehdy nebylo dokončeno. Třída vypadá jako každá jiná, ale když do ní vejdete v podvečer, kdy slunce dopadá na trámy pod přesným úhlem, ucítíte ten podivný pach mokré hlíny a uslyšíte tiché, rytmické praskání, jako by se z hlubin stolu kdosi snažil znovu promlouvat k světu, který na něj už dávno zapomněl. Můžete se vrátit domů, ale otázka, co bylo v té knize napsáno a proč si ji tehdy škola vybrala za své místo, vás nenechá v klidu, dokud se do té tiché třídy znovu nevrátíte.