Příběh: škola (Záryby)
Drsné vápno mu rozedíralo bříška prstů, když se pokoušel nahmatat hranu toho podivného úšklebku v kameni. „Pusť to, Vincenci, nebo ti pan učitel rákoskou vysvětlí, k čemu slouží čerstvě natřené zábradlí!“ Zdeněk ho zatahal za rukáv lněné haleny, ale Vincenc se nemohl odtrhnout od toho chladného, černého kovu, který se kroutil jako zmrzlý had podél schodiště. V nové budově to vonělo po mokré omítce, lněné fermeži a něčem neznámém, co se v Zárybech mísila s prachem z okolních polí. Bylo září roku tisíc devět set sedm a škola v centru obce svítila novotou jako drahokam zasazený do šedivého podzimu.
Vincenc vzhlédl k vysokým stropům. Dřevěné kazety dveří vypadaly jako čokoládové tabulky, do kterých by nejraději kousl. Všechno tu bylo jiné než v té staré, těsné budově s číslem popisným třicet tři, kde se museli mačkat a kde vzduch chutnal jako staré hadry na tabuli. Tady, v tomhle secesním paláci, který pan Hradecký vydupal ze země za pouhých pár měsíců, se dýchalo lehce. Ale Vincence něco tížilo.
„Ty to nevidíš, Zdeňku?“ zašeptal Vincenc a ukázal směrem k uličnímu průčelí, kde nad mírně vystouplou částí zdi svítil krvavě rudý nápis OBECNÁ ŠKOLA.
Zdeněk, budoucí spisovatel, který už tehdy dokázal vnímat věci, jež ostatním unikaly, se zastavil a zamžoural do ostrého dopoledního slunce. „Vidím dům. Vidím hodiny ve věžičce. Vidím srdíčka a kytky v omítce. Co bych měl vidět jiného?“
Vincenc se otřásl, přestože slunce hřálo do zad. „Ty tváře. Ty maskarony. Pan Hradecký říkal, že jsou to jen ozdoby. Dětské obličeje v šátcích. Prý aby se tu žáci cítili jako doma.“
„A nejsou?“ opáčil Zdeněk a vykročil k hlavnímu vchodu, nad nímž se tyčila věž s hodinami.
„Ta třetí zleva,“ hlesl Vincenc a ruka se mu viditelně roztřásla. „Dneska ráno, když jsem šel kolem, neměla ten šátek uvázaný pod bradou. Měla ho přes oči. A teď… podívej se teď!“
Zdeněk se zastavil. Upřeně hleděl na světlou fasádu zdobenou rostlinnými motivy. Mezi stylizovanými květy a lidovými ornamenty skutečně vystupovaly drobné obličeje vytesané do kamene. Byly to tváře dětí, věčně mladé, věčně nehybné. Ale ta třetí, umístěná kousek pod římsou, měla rty pootevřené v němém výkřiku. A co bylo nejhorší – v jejích kamenných očích se lesklo něco, co vypadalo jako skutečná slza.
„To je jen stín, Vincenci. Mokrá omítka,“ řekl Zdeněk, ale hlas se mu zadrhl.
V ten moment se z věže ozvalo zlověstné cvaknutí. Hodinový stroj se dal do pohybu a těžké kladivo udeřilo do zvonu. Zvuk se rozlehl návsí, ale Vincencovi připadalo, že nevychází z věže, nýbrž přímo z útrob budovy. Cítil, jak se mu pod nohama zachvěla dlažba.
Vběhli dovnitř, hnáni nevysvětlitelným strachem. Na chodbě potkali pana Hradeckého. Projektant vypadal strhaně, v rukou svíral svazek výkresů a na čele mu vyvstával pot, přestože v budově byl příjemný chlad.
„Pane staviteli,“ vyhrkl Vincenc, „kolik těch tváří jste na tu zeď nechal dát?“
Hradecký se zastavil a podíval se na chlapce podivným, nepřítomným pohledem. „Dvanáct, hochu. Dvanáct apoštolů dětství. Proč se ptáš?“
„Protože jich je tam třináct,“ odpověděl Vincenc tiše.
Stavitel zbledl tak prudce, až se zdálo, že splyne s bílou vápennou malbou stěn. Beze slova vyběhl ven na ulici. Chlapci se hnali za ním. Hradecký stál uprostřed cesty, hlavu zakloněnou, a prstem ukazoval na uliční průčelí. Počítal nahlas, hlas se mu třásl jako listí na osice.
„Jedna, dvě… pět… deset… dvanáct.“ Oddechl si a otřel si čelo šátkem. „Vidíte? Dvanáct. Jen dvanáct. Šálí vás zrak, chlapci. To ta secese, ty křivky a květy, ty dokážou s lidskou myslí divy.“
Vincenc se podíval nahoru. Skutečně. Na fasádě bylo dvanáct dětských tváří. Ta třináctá, ta s těma plačícíma očima, zmizela. Na jejím místě byl jen prázdný prostor s jemným reliéfem srdíčka.
Jenže když se Vincenc o hodinu později usadil do nové dřevěné lavice, která ještě voněla lesem, ucítil na zátylku podivný průvan. Okna byla zavřená, těžké rámy nepustily ani vánek. Otočil se a podíval se na dveře s kazetovou výplní. V jedné z horních kazet, tam, kde mělo být hladké dřevo, spatřil obrys. Malý, vystouplý obličej dítěte v šátku. Tentokrát se ta tvář usmívala.
Vincenc chtěl vykřiknout, ale v tu chvíli pan učitel poklepal na tabuli a zahájil první hodinu v nové budově. Zdeněk Adla vedle něj už otevíral sešit a s podivným zápalem začal psát první řádky svého života.
Od té doby se v Zárybech vypráví, že škola v sobě ukrývá víc než jen vědomosti. Budova prošla opravami, fasáda se dočkala nového nátěru, okna byla vyměněna, ale ty tváře tam zůstaly. A lidé říkají, že když se člověk postaví před školu v pravé poledne, kdy slunce hází nejdelší stíny do záhybů kamenných šátků, počet tváří nesouhlasí. Jednou jich napočítáte dvanáct, jindy třináct a jsou tací, kteří tvrdí, že zahlédli i čtrnáctou.
Je to jen hra světla na secesním dekoru, nebo je ta budova živým organismem, který do svých zdí vtiskl tváře těch, kteří tu kdysi seděli v lavicích? Ta jedna tvář, která se stěhuje z fasády na dveře a ze dveří do snů zdejších dětí, tam někde stále je. Stačí přijít blíž, pohladit chladné litinové mřížoví plotu a podívat se přímo do očí té kamenné holčičce v levém rohu. Možná právě dnes mrkne.