Příběh: školní areál Dřevnická
„Pusť tu kliku, Ludvíku, nebo nás tu školník zamkne do rána a nikdo nás nenajde,“ zasyčela Marie a její hlas se tlumeně odrazil od chladného obkladu z travertinu.
Ludvík ji nevnímal. Prsty přejížděl po spáře mezi dvěma krvavě rudými cihlami v široké chodbě druhého patra. Ta zeď byla nová, postavená teprve před pár měsíci, ale pod jeho dlaní podivně vibrovala. Nebylo to chvění strojů z blízké továrny, ani dunění nákladních vozů projíždějících kolem řeky Dřevnice. Byl to hluboký, rytmický zvuk, který jako by vycházel z hloubi samotné země, na které tento moderní palác vzdělání vyrostl.
„Slyšíš to?“ zašeptal chlapec a přitiskl ucho na drsný povrch neomítnutého zdiva.
„Slyším jen tvůj strach, ty blázne. Pojď už, nebo nestihneme večeři a vychovatelka nám dá pocítit, co si myslí o opozdilcích,“ odsekla Marie, ale přesto udělala krok k němu. Její boty na gumokorkové podlaze nezpůsobily téměř žádný hluk. Stavitel Drofa navrhl tuhle školu tak, aby ticho bylo jejím pánem, aby každý krok pohltila měkká hmota a aby se dětský smích rozplynul v prosvětlených halách dřív, než stačí někoho vyrušit.
Venku se začínalo stmívat. Světlo zapadajícího slunce pronikalo skrze tabulky velkých oken v bílých rámech a kreslilo na terazzovou podlahu dlouhé, pokřivené stíny. Celý areál, rozkročený na pláni, kde ještě před pár lety hučely motory letadel, působil v tuto hodinu jako spící obr. Dva mohutné pavilony propojené nízkým traktem jídelny vypadaly v šeru jako křídla stroje, který se chystá odlepit od země.
„Tady bývalo letiště, Marie,“ řekl Ludvík a jeho oči se v šeru leskly. „Děda říkal, že dráha vedla přesně tudy. Přímo pod našima nohama. A prý tu za války zmizelo letadlo, které nikdy nevzlétlo, ale ani nikdy nepřistálo. Jen ho prostě jednoho dne nenašli v hangáru.“
„To jsou jen báchorky pro malé děti. Teď je jiná doba. Všechno je spočítané, narýsované, moderní. Podívej se na ty čisté linie, na ten klid. Žádné ozdoby, žádné zbytečnosti. Jen cihla a kámen,“ mávla rukou dívka, ale hlas se jí mírně zachvěl.
V tu chvíli zvuk zesílil. Už to nebylo jen chvění. Byl to jasný, kovový jekot roztočené vrtule. Vzduch v chodbě náhle ztěžkl vůní spáleného lihu a oleje, která se mísila s vůní čerstvé podlahové leštěnky a dřevěného obložení stěn. Chodba se zdála být nekonečnou. Bílá okna se v šeru proměnila v řadu pozorovacích průzorů.
„Dívej!“ vykřikl Ludvík a ukázal na konec chodby, kde se stýkaly dvě stěny v ostrém úhlu, typickém pro Drofův rukopis.
Tam, kde měla být pevná zeď, se na okamžik mihl stín. Nebyl to stín člověka. Na rudých cihlách se jasně vykreslil obrys trojlisté vrtule, která se zběsile otáčela, ačkoliv v budově nebylo ani hnutí. Světlo zvenčí, procházející skrze skleněné tvárnice, vytvořilo iluzi pohybu, která popírala veškerou logiku.
Marie vydechla a její rty zbělely. Chtěla něco říct, ale zvuk motoru, který jako by se prodíral skrze cihly přímo k nim, jí vzal slova. Nebyl to zvuk stroje z roku 1952. Bylo v něm něco staršího, něco, co do této čisté, socialistické architektury nepatřilo. Jako by stavitel Drofa při projektování základů nevědomky zazdil do země ozvěnu minulosti, kterou nešlo přehlušit ani tím nejlepším betonem.
Najednou se ozvalo prudké prásknutí. Jedno z oken v přízemí se samočinně otevřelo a do budovy vtrhl studený průvan od řeky. Zvuk motoru v tu vteřinu ustal. Vůně oleje zmizela a nahradil ji pach vlhké hlíny a sychravého podzimního večera.
„Co to bylo?“ vydechla Marie a křečovitě chytila Ludvíka za rukáv jeho plátěné košile.
„Nevím,“ odpověděl Ludvík tiše a jeho pohled stále visel na místě, kde před chvílí viděl ten stín. „Ale ta zeď je teď teplá. Sáhni si.“
Dívka váhavě natáhla ruku. Cihly, které měly být po celém dni v nevytápěné chodbě studené, sálaly horkem, jako by za nimi hořela neviditelná výheň. Cítila pod prsty tlukot, pravidelný a silný, připomínající srdce obrovského stroje uvězněného v pasti z vápna a písku.
„Musíme pryč,“ řekla Marie rozhodně a začala Ludvíka táhnout ke schodišti.
Když vybíhali z budovy, ohlédli se. Škola stála klidně a hrdě, její červená fasáda svítila v posledních zbytcích denního světla. Vypadala jako vzor moderního stavitelství, jako symbol pokroku a nového řádu. Nikdo, kdo by šel kolem, by nehádal, že uvnitř těchto čistých stěn, pod nánosy travertinu a mezi dřevěnými panely, pulzuje něco, co nebylo nikdy pozváno.
Dnes, když lidé procházejí kolem těchto pavilonů, obdivují jejich jednoduchou krásu a to, jak mistrně dokázal stavitel odolat tlaku na zdobnost tehdejší doby. Ale pamětníci říkají, že v určité dny, kdy vítr fouká od východu a hladina Dřevnice stoupne až k okrajům břehů, lze v prázdných chodbách stále zaslechnout zvuk, který nepatří dětem ani učitelům.
Na místě, kde se dnes setkávají žáci, kdysi končila vzletová dráha a země si pamatuje každý stroj, který se z ní odlepil, i ty, které tu zůstaly navždy skryty pod vrstvou červených cihel. Kdo se odváží vstoupit do chodeb po západu slunce a přiložit ucho na tu správnou zeď, možná konečně pochopí, kam zmizelo ono ztracené letadlo.