Příběh: Skryje
Krev na kameni
Pálivý zápach spáleného dřeva se vznášel nad skalnatým výběžkem, kde se Bobrůvka klikatila jako zraněný had. Beneš z Skryjí stál na okraji příkopu, prsty mu křečovitě stiskovaly dřevěnou hůl, a pozoroval, jak jeho muži tahají z trosek poslední kousky střešních šindelů. *„Nic se nedá zachránit,“* sykl Markvart, jeho nejvěrnější sluha, a odhodil do ohně kousek vyřezávaného kamene s vyrytým znakem – červený lev na bílém poli. Beneš neodpověděl. Věděl, že lev byl jeho otcovo, a že ho nikdo jiný neznal.
„Pánu, co se stalo?“ zeptal se mladý Jaroš, syn sousedního sedláka, který se sem přišel podívat z dálky. Jeho oči klouzaly mezi černými skvrnami na zdi, které vypadaly jako rozlitá krev. *„Nic, co by tě mělo zajímat, chlapeče.“* Benešův hlas zněl jako kámen, který se valí po svahu. Ale Jaroš už stál příliš blízko, aby se nechal odradit. *„Viděl jsem, jak jsem přicházel, jak se něco lesklo u vchodu. Jako by tam leželo něco stříbrné.“*
Beneš se otočil. Mezi prasklinami kamene, tam, kde kdysi visela železná brána, skutečně něco zablýsklo. Přikrčil se a vytáhl z popelu malý, zakrvácený nůž. Na jeho čepeli byla vyryta ta sama značka – lev. *„To není moje,“* zašeptal. *„A ani otcovo.“*
Večer toho dne se vrátili z pole Benešovi dva muži s novinami. *„V Košíkově našli tělo,“* hlásil starší z nich, jeho dlaně potřísněné blátem. *„Leželo u řeky, jako by ho někdo tam položil. Bez hlavy.“* Beneš neptal se na jméno. Nechtěl vědět, kdo padl. Ale když se muži oddálili, zůstal sám u ohně a v ruce držel ten zakrvácený nůž. *„Kdo by to mohl být?“*
Následujícího rána byl hrádek prázdný. Benešův statek pustý. Jediným důkazem, že tu někdo byl, byla kapka krve na kameni u vchodu – čerstvá, jako by ji někdo tam nechal jen před chvilkou. A v příkopu, kde kdysi stál Beneš, našli jeho muži otisky bot – příliš velké, aby patřily člověku. Příliš hluboké, aby je zanechal někdo živý.
Po letech postavili na tomto místě kapli. Kněz říkal, že svatí Cyril a Metoděj chrání ty, kdo sem přijdou s pokorou. Ale když v noci fouká vítr z Bobrůvky, někdy se zdá, že mezi kameny šeptá nějaký hlas. A když se přikloníte blíž, uslyšíte, jak někdo volá: *„Lev…“* A pak ticho. Dlouhé, jako by někdo zadržel dech.
Kaple stojí dodnes. A pod ní, tam kde kdysi stál hrádek, něco čeká. Čeká, až se někdo vrátí.