Příběh: Sladovna

„Kdo tam klepe, když nikdo není?“

Voda z Maxmiliánova vodovodu šuměla jako stovky prstů po skle a vylila se do kamenného žlabu, kde se rozlila do mléčně bílého potoka. Matěj Kovář, sládek z biskupského pivovaru, si otřel pot z čela a zvedl hlavu. Nad ním, mezi špičkami stromů v Podzámecké zahradě, se zdálo, že někdo šeptá. Nevítr, neptáci – něco hlubšího, jako by se slova snažila dostat skrz zeď, která je nedávno ještě oddělovala od města.

„Paní sestra, tohle už není normální,“ zavrčel, když mu v ruce ztuhl kousek sladu. Vzal ho mezi palce a rozdrtil – zelenavý prach mu zůstal na prstech, ale vůně byla špatná. Kyselá, jako by ho někdo před týdnem nechal ležet v dešti. „Ten slad se tu nikdy takhle nechová.“

Sestra Alžběta z kláštera milosrdných, která stála vedle něj, se nepohnula. Její ruce, pokryté jemnými jizvami od omítek, držely svíčku, která se v nárazu větru naklonila, ale neuhasla. „Já nic neslyším,“ řekla, ale její oči se dívaly k severu, k Mlýnské bráně, kde se před sto lety rozvětvilo rameno Moravy. „Ale včera večer jsem viděla světlo v tunelu u Resslovy ulice. Jako by tam hořel svítilna.“

Matěj vydechl. Tunely pod Sladovnou byly legendou – každý z nich věděl, že se v nich kdysi schovávali rebely, že tam biskupové ukrývali mincovny a že někdo, kdo už dávno zemřel, tam nechal své stopy. Ale světlo? To bylo něco jiného.

„Pojďte,“ řekl najednou. „Já to zkontroluju.“ Jeho hlas zněl tvrdě, ale když si Alžběta vzala klíč od pivovarského sklepa – kde se schovávali před popravami –, poznala, že se bojí. Ne před temnotou. Ale před tím, co by mohla najít.

Když sestoupili po kamenných schodech do sklepa, vzduch byl tlustý jako med. Vlhký, s příchutí starého dřeva a něčeho sladkého, jako by tam někdo nechal rozlitý pivní sud. Matěj vytáhl svítilnu a osvítil stěnu. Tam, kde se zdí zlomila, byla tmavá díra – úzký průchod, který vedl dolů. „Tohle tu nebylo loni,“ zamumlal.

Alžběta se přitiskla k jeho rameni. „Co když tam někdo žije?“

„Žije nebo zemřel,“ odpověděl Matěj. „Ale jedno je jisté – ten, kdo tam byl, nechtěl, aby ho našli.“

Svítilna osvětlila další chodbu, pak další. Vzduch se stal ještě těžším, jako by ho někdo stlačil do kouta. A pak – zvuk. Nešeptání, nýbrž něco jako krok. Pomalejší než lidský, ale pravidelný, jako by někdo táhl něco za sebou. Matěj zamířil dopředu, až se světlo zastavilo před dveřmi. Dveřmi bez kliky, které se otevřely samy.

Za nimi byla místnost, která tam neměla být. Stoly pokryté papíry, inkoust, který ještě nezaschl, a v koutě – postel, na které ležela ženská figura oblečená v šatě z 19. století. Ale její tvář… byla prázdná. Nevyryta, nevymazaná – prostě tam nebyla. Jako by ji někdo vyřezal z paměti.

„Panna Marie,“ vydechla Alžběta.

Matěj se otočil a utíkal zpět, ale dveře se za ním zavřely. Když je Alžběta otevřela, byl chodba prázdný. A na zemi ležely dva kousky sladu – jeden čerstvý, druhý starý, jako by tam ležel deset let.

Následujícího rána byl slad v pivovaru opět normální. Ale když Matěj přišel do kláštera, sestra Alžběta mu řekla, že nikdy neviděla tu ženu. A že od té doby, co se vrátili z tunelu, se jí zdá, že někdo klepe na její okno. Každou noc ve tři hodiny.

A když se Matěj vrátil do pivovaru, našel na svém stole nový papír. Byla na něm napsána jediná věta:

*„Víš, kdo tam klepe.“*

Pod ní byl otisk prstu – jako by ho někdo nechal na sladu.