Příběh: Slavětín

Poslední rum v komoře

Zdí se potila slanou vodou, ale nikdo ji nevyždímal. Rum stékal po dlažbě jako černá krev, rozmazával se mezi prsty, které se ještě před chvílí snažily udržet lahve v řadě. Na stole ležela otevřená kniha, stránky roztrhané, jako by ji někdo trhal v zoufalství. *Dvaadvacet let*, psalo se tam. *A teď nic.*

„Bohuže, Vavřine, už to není naše.“ Jindřich z Hazmburka se neohlédl. Jeho hlas zněl jako kámen, který se valí do studně. „Lounští přijdou za svítání. Budou chtít klíče, budou chtít hrad. A my jim ho dáme.“

Vavřina z Mor se nepohnula. Prsty jí ještě držely lahvičku s posledním rumem, tenkým sklem, které se lámalo pod tlakem. „Ty jsi slíbil, že nikdy ne.“ Jejich oči se setkaly v temnotě komory, kde svítila jen jedna svíčka, jejíž plamen se třásl jako starý muž. „Že nikdy neprodejeme to, co je naše.“

Jindřich se opřel o stůl, jeho prsty se zavrtaly do dřeva, až vykřesalo. „Prodejeme. Nebo ho spálíme.“ Jeho dech voněl po švestkovici a koňském potu. „Ale necháme je, aby věděli, že jsme tu byli. Chceme, aby se báli.“

Vavřina se zasmála, ale zvuk byl prázdný, jako dřevěný buben. „Bát se? Ty jsi jim už dávno nic neumíš. Lounští jsou jako vlci. Přijdou, vezmou si všecko, a když budou mít hlad, sežerou i kameny, po kterých jsme chodili.“

Jindřich se narovnal. „Takže radíš, abychom ho zapálili?“

„Radím, abychom ho nechali, jak je.“ Vavřina vzala poslední lahvičku a rozbila ji o zeď. Rum se rozlil po kamenech, jeho vůně se mísila s prachem a starou krví. „Ať ho berou. Ať ho zboří. Ale ať si pamatují, že tu stál někdo, kdo ho miloval.“

Venku se ozval hluk kopyt. Někdo se blížil. Jindřich vytáhl meč, jeho ocel zaskřípala o pochvu. „Jenomže oni nebudou milovat nic. Budou chtít jen to, co mohou vzít.“

Vavřina se podívala na rozbitou lahvičku, na rum, který se vsákal do trhlin mezi kameny. „A my jim to dáme.“ Vstala, její šaty šustily jako suchá tráva. „Ale necháme jim něco, co nelze vzít.“

Když Lounští dorazili, hrad byl prázdný. Komory byly plné rumu, který se vsákal do zdiva, a vzduch voněl po hořkosti opuštění. Na stole ležela kniha s roztrhanými stránkami, jako by ji někdo hledal a nedokázal najít. A někde v hlubinách zdí, tam, kde se vodní příkop setkal s rybníkem, se ještě dlouho po nich ozývaly kroky, které nikdo neslyšel.

Teď, když už z hradu nic není, když kameny leží rozházené mezi poli a vesnice se jmenuje jen podle toho, co bylo, když už nikdo neví, jak to vonělo, když byl ještě plný života, když se v noci ozývaly hlasy a smích, když tu ještě byl rum, který se dal pít až do rána – teď, když už tu není nic, co by to dokázalo, stojí jenom ty komory, zasypané prachem a vzpomínkami.

A někdo, kdo přijde pozdě, někdo, kdo tu nebyl, když to ještě bylo, se může pokleknout a přiložit ucho ke zdi. A pokud bude mít štěstí, uslyší ještě ten poslední rum, který kapá do prázdna.