Příběh: Šlechtova restaurace
„Tady to končí, pane hrabě, dál už není cesta, jen voda a tma,“ zasyčel mladý služka s jménem Matyáš a prudce zastavil koně.
Kryštof František Vratislav z Mitrovic neotočil hlavu. Díval se jen na nově vyvázaný obrys budovy, která v šeru Bubeneče vypadala jako ztuhlé zvíře z kamene a malty. Vzduch kolem nich byl hustý, nasycený vlhkostí z rybníka a pronikavým pachem čerstvé vápnové omítky, která stále zasychala na stěnách tohoto letního sídla. Hrabě vklouzl do sálu, kde nad hlavou rozkvétal Olymp. Barvy na stropě byly tak syté, že se zdálo, olympijští bohové hádají o osudy smrtelníků přímo nad nimi.
Vprostřed místnosti, v umělé jeskyni, kde stříkal Poseidón, stál muž. Neměl na sobě šlechtické šaty, ale prostý plášť z hrubého plátna, který v šeru vypadal šedě jako mlha nad Vltavou. V rukou svíral malý, zdobený klíč, který v tichu sálu jemně zvonil o kovový prsten.
„Kdo vám dovolil vstoupit do vnitřního dvora?“ vyjel z hrdla Kryštofa hlas, který zvykl ovládat komory i lidi.
Neznámý se neotočil. Pouze zvedl ruku a ukázal směrem k rudolfově štole, z której v ten moment začal stoupat podivný, modravý opar. „Přišel jsem vrátit to, co v hloubce země zůstalo zapomenuto,“ odpověděl muž hlasem, který zněl jako drcení štěrku pod nohama.
Matyáš, který stál v límci dveří, ztřesal z ramene kapku vody a ucouzl o krok. V sále se najednou rozhostoval mrazivý chlad, přestože venku byla horká letní noc. Světlo svíček začalo tančit, i když v místnosti nebyl žádný průvan. Hrabě přistoupil blíž, jeho těžké boty duněly o podlahu, ale muž v plášti se ani nepohnul.
„Co jste přinesl z hloubek?“ vyptal se Kryštof a ruka mu mimovolně sklouzla k rukojeti meče.
Neznámý se pomalu otočil. Jeho tvář byla hladká, bez jediného vrásky, ale oči měly barvu hluboké vody v rybníku, tak temnou, že v nich nebylo vidět žádné zřítelnice. V dlani držel malý stříbrný tubus, zapečetěný černým voskem. Položil jej opatrně na okraj fontány, hned vedle bronzové nohy boha moří. V tu chvíli se zvuk stříkající vody změnil. Voda už netekla, ale začala rytmicky tlouct do stěn jeskyně, jako by v hloubce pod budovou tloukl obrovský, pomalý puls.
„Kdykoli se zde otevře brána do tmy, někdo musí zaplatit za ticho,“ pronesl cizinec a jeho postava začala v modravém oparu z vyústění štoly postupně blédnout.
Kryštof vyrazil vpřed, aby mu sevřel ramena, ale prsty sevřely jen chladný, vlhký vzduch. Muž zmizel během jednoho mrknutí oka, zanechaje po sobě jen ten stříbrný tubus a pach síry, který se mísil s vůní gardenií z obory. Hrabě s třesoucí se rukou zvedl předmět. Když zlomil pečeť a rozvinul pergamen, našel v něm jediné slovo napsané inkoustem, který stále vypadal mokrý, i když byl papír starý jako sama země.
Slovo nebylo v žádném známém jazyce, ale při pohledu na něj Kryštof pocítil prudký nával úzkosti, jako by mu někdo vytrhl kus duše. Okamžitě nařídil, aby byl tubus zamknut v nejhlubším trezoru a aby se o této návštěvě nikdy nemluvilo. Jenže od té noci už v budově nebylo ticho. Každý, kdo v sále pod freskami zůstal sám, slyšel z hloubky rudolfovy štoly jemné, rytmické tloukání, které znělo jako volání někoho, kdo čeká na svou odpověď.
Kryštof František Vratislav z Mitrovic sice postav nejpřekrásnější letohrádek své doby, ale do konce svých dnů už nikdy nespal v noci, kdy měsíc svítil přímo do oken sálu.
Ten stříbrný tubus s neznámým slovem zmizel z historických záznamů, ale ozvěna toho, co přišlo z hloubek země, stále vibruje v kamenech budovy.