Příběh: Slezská
„Kde jsi to schoval, ty starý zrádce!“ zakřičel Mikuláš a prudce strhl z ruky stařence pergamen, který byl srolovaný tak těsně, že praskal.
Vzduch kolem nich byl těžký a vlhký, voněl po hnilobě blízkých hřbitovů a po mokré hlíně, která se lepila k botám. Stáli na cestě, která vedla z hradeb města směrem k východním vinicím, tam, kde se země stýkala s tichem hrobů. Byla to cesta zvaná Slezskou, pojmenovaná po dálném kraji, odkud přišli oba, aby v Praze hledali štěstí, které se jim nikdy nedalo.
Stařenec, kterého všichni zvali jen Mistr Jarda, se jen zahořele zasmál. Jeho hlas zněl jako drcení suchých listů pod nohama. „Hledej v hloubce, kde voda proudí proti pravidlům světa, Mikuláši. Hledej tam, kde se země chvěje pod tíhou neviditelných jezí.“
Mikuláš ho strčil do blata. V rukou svíral mapu, která nedávala smysl. Čáry na ní neukazovaly cesty, ale rytmy. Byly tam zapsány tóny, které se měly mísit s tichem vinohradských kopců. Podle legend, které Jarda šeptal v temných koutích hospod, existoval v tomto místě bod, kde se čas zastavil a kde bylo možné zaslechnout hlasy mrtvých z Olšanských polí, pokud člověk stál přesně v místě, kde se křížily neviditelné linie země.
„Tady není nic než prach a hrobůvé!“ řval Mikuláš a rozhlédl se kolem sebe. Kolem nich se v mlze rýsovaly jen obrysy prvních domů a sady, které v noci vypadaly jako hrozný zástup tichých obrů.
Jarda se pomalu zvedl z kolen. Jeho oči, mléčné a slepé, se upřely někam nad hlavu Mikuláše, jako by viděl něco, co ostatní přehlíželi. „Tady, v této ulici, je brána. Ne ta z kamene a železa, ale ta z vody a víry. Pod tvými nohama spí obry, kteří jednou budou krmit celé město vodou, ale teď jsou jen stíny. Pokud najdeš klíč, který jsem vložil do hlíny, uvidíš pravdu o tom, proč jsme sem byli povoláni.“
Mikuláš začal zběsile kopat do měkké země. Neznál strach, znal jen hřivnice zlata, které mu sliboval ten pergamen. Ale čím hlouběji hrabal, tím více mu do uší pronikalo podivné dunění. Nebyl to hrom ani doprava vozů. Byl to zvuk, jako by tisíce lidí najednou nadechly vzduch v naprostém tichu.
V jednu chvíli jeho prsty narazily na něco tvrdého. Nebyl to kov, nebyl to kámen. Bylo to něco, co bylo studené jako led v lednovou noc, přestože byla letní. Když to vytáhl na povrch, v dlani držel malý skleněný koutek, ve kterém se pohybovalo stříbrné světlo, i když nad nimi panovala temnota.
V ten moment Jarda zmizel. Prostě jen přestal být. Mikuláš se otočil, ale cesta byla prázdná. Zůstal jen ten podivný zvuk dunění, který teď přišel přímo z hloubi země, z místa, kde dnes stojí mohutné vodojemy. Skleněný kousek v jeho ruce začal vibrovat a v jeho odrazu Mikuláš neviděl svou tvář, ale tváře stovek lidí, kteří v této ulici žili a zemřeli po staletí, z různých koutů světa, spojených jedinou tajností.
Mikuláš se pokusil zakřičet, ale hlas mu zmizel. Cítil, jak ho země pod ním začíná přitahovat, jako by ho chtěla pohltit a přidat k těm stínům, které střeží tajemství Slezské ulice.
Kdo dnes prochází cestou mezi náměstím Míru a Jiřího z Lobkovic, občas pocítí náhlý chlad v patách, i když je horké léto, a v hloubce pod chodníky stále tluče srdce, které nezná klid.