Příběh: Sloup se sochou Panny Marie (Stárkov)
„Tady to končí, Matieji, vrazil jsi to do kamene hlouběji, než je slušné!“
Mistr Josef Anton Schreyer stál s dlaní opřenou o chladný, vlhký pískovec a zlostně hleděl do očí svému pomocníkovi. Prach z drceného kamene mu bílil obočí a vzduchem se nesla pronikavá vůně čerstvě rozřezaného dřeva z okolních dílen. Byli uprostřed náměstí ve Stárkově, kde se v roce 1726 zvedal jejich společný počin. Sloup byl téměř hotov, Panna Marie s rukama sepjatými k modlitbě už hleděla dolů na pozemianský prach, její roucho v kameni vlnilo jako skutečné látko.
Matiej však neposlouchal. Stál u paty sloupu, kde se kolem zeměkoule vinul had s jablkem v tlamě, a zíral na něco, co tam před minutou nebylo.
„Mistře, podívejte se na oči,“ šeptal Matiej a hlas se mu třesal. „Ona se pohébla. Viděl jsem to. Nehledí jen dolů, ona hledí přímo na mě.“
Schreyer znuděně odfrkl a přistoupil blíž. Byl to muž přísný, který věřil jen tomu, co mohl změřit pravítkem a vysekat dlátem. Pískovec z Bohánek byl pro něj jen materiál, který musel podřídit své vůli. Když však zvedl zrak k tváři Immaculaty, ztuhl. Slunce v ten moment zakryly mraky a náměstí pohltila zvláštní, těžká šedivost. V tomto tlumeném světle se zdálo, že zorničky kamenné Panny nejsou jen vytesanými důlky, ale hlubokými studnami, ve kterých koluje živý stín.
„Blázníš z prachu,“ odsekl Schreyer, ale jeho ruka, která stále spočívala na sloupu, pocítila náhlý, nepřirozený chlad. Byl to mrazivý dotek, jako by kámen nebyl vyhřátý letním vzduchem, ale přišel z hlubokého podzemí.
Večer toho dne se na náměstí objevila postava, kterou nikdo z místních neznal. Byl to vysoký muž v černém plášti s kapucí nataženou hluboko do tváře. Nekročíl, spíše klouzal po dlažebních kostkách, a zastavil se přesně před sloupem. Matiej, který zbytek dne strávil s úzkostí v hrudi, ho sledoval z okna dílny. Viděl, jak cizinec pomalu zvedne ruku a dotkne se nápisu tesaného humanistickým písmem.
Když muž prsty přejížděl po slovech prosby o pomoc v hodinách smrti, z kamene se ozvalo tiché, kovové cvaknutí. Nebylo to zvuk praskajícího pískovce, ale zvuk mechanismu, který byl v kameni ukryt. Matiej vyběhl ven, hnal ho neznámý pocit naléhavosti, ale když doputoval k sloupu, náměstí bylo prázdné. Cizinec zmizel, jako by ho pozřel vzduch.
Matiej se vrhl k patě sloupu. Tam, kde had svíral jablko, našel malý kousek pergamentu, složený do úzkého proužku. Papír byl starý, žlutý a voněl něčím, co připomínalo staré knihovny a vyhaslá svíčky. Rozvinul ho s třesoucími se prsty. Nebyl na něm žádný dopis, jen jedna jediná souřadnice a datum, které odpovídalo dni, kdy měl sloup být zasvěcen.
Schreyer se vrátil k dílu s novou, zvláštní intenzitou. Už nespával, jen mumlal si pro sebe a neustále opravoval detaily, které byly už dávno dokonalé. Matiej ho pozoroval s hrůzou. Mistr se přestal zajímat o estetiku baroka; teď ho zajímal jen ten jeden konkrétní bod na podstavci, kde se had dotýkal zeměkoule.
„Oni jsou uvnitř, Matieji,“ šeptal Schreyer jedné noci, když svítil jen jedna lampa. „Ten kámen není jen ozdobou. Je to zámek. A ten muž v plášti přišel jen proto, aby zkontroloval, zda je klíč správně vrytý v pískovci.“
Když byl sloup konečně dokončen a zasvěcen, Schreyer zmizel. Odjel ze Stárkova bez jediného slova, nechal za sebou nedokončené účty a pomocníka, který už nikdy nevěřil tomu, co vidí. Matiej zůstal v obci, ale každý večer, když slunce zapadalo za kopce, stával se u sloupu.
Všiml si, že Panna Marie už nenahledí dolů s smutkem, ale s očekáváním. A občas, v tichu letních nocí, když vítr přestaně foukat, slyší z hloubi pískovcového sloupu tiché, rytmické tlukotí srdce, které nepatří žádnému člověku.
Kdo z nás dnes přiloží ucho k chladnému kameni a odváží se poslouchat tlukot, který v něm zůstal uvězněn před staletí?