Příběh: Sloup se sousoším a sochou Panny Marie v Kroměříži
„Knežové vám to nezakazují, ale já vám přisahám, že tam nikoho neviděl!“ křičel Matěj a jeho hlas se odrážel od stěn blízkého zámku jako kovový zvuk. Stál uprostřed náměstí, prsty křečovitě sevřené kolem rukojeti svého nástroje, a zíral nahoru, kde se v ranní mlze rýsoval vrchol nově zvednutého sloupu.
Kolem něj se tísnil malý shluk lidí. Vzduch voněl vlhkým pískovcem a dymem z blízkých krbů. Matěj, mladý pomocník z dílny Michaela Zürna, měl tvář špinavou od prachu, ale oči mu plály zvláštním neklidem. Ukázal třesoucím se prstem na pozlacenou sochu Panny Marie, která se v prvních paprscích světla třpytila jako skutečné slunce sestrované z kovu a víry.
„Viděl jsem ji, pane. Stála tam, u paty, kde jsou svatý Václav a Mořice. Nebyla to žádná z našich žen. Měla na sobě šaty z černého hedvábí, která v tomto městě nikdo nenosí, a v rukou držela malý stříbrný zvoneček,“ vyjal Matěj a hlas mu zlomil.
Lidé kolem něj začali šeptat. Kroměříž byla ještě nedávno tichým hřbitovem. Mor, který vymazal celé rodiny, nechal v ulicích prázdnotu a v srdcích obyvatel hluboký strach. Sloup právě dostavili jako dar za to, že nejhorší přežili. Byl symbolem vítězství nad smrtí. A přesto Matěj tvrdil, že viděl někoho, kdo do tohoto vítězství nepatřil.
„Blázníš z únavy, chlapče,“ odsekly mu lidi, ale v jejich hlasech nebyla jistota. Všichni věděli, že v noitech, kdy mlha stoupá z lánů, se na náměstí dějí věci, které nepatří do světa živých.
Matěj však neústupoval. Vyprávěl, jak se ta žena podívala nahoru na zlatou tvář Panny Marie a pak se otočila k němu. Neřekla ani slovo. Pouze jednou krátce zazvonila svým stříbrným zvonkem. Ten zvuk nebyl ostrý, ale hluboký, jako když voda dopadá do hluboké studny. V ten moment, tvrdil Matěj, zmizely všechny bolesti v jeho těle, zmizel strach z nákazy, který ho provázěl roky, a nahradilo ho zvláštní, mrazivé teplo.
Když se však Matěj pokusil k ní přistoupit, žena prostě vyprchala. Neodešla pryč, neprošla brankou. Matěj přisahal, že se rozplynula v samotném kameni podstavce, jako by byla součástí pískovcových soch, které právě Zürnova dílna dokončila.
Kroměřížské radnice se pokusily incident zamést pod koberec. Byl to čas oslav, čas vděku, nikoliv čas na příběhy o přzracích v černém hedvábí. Jenže Matějův příběh se neukoncil. Každý večer, přesně vteřinu předtím, než zapalovali věčné světlo v okénkách podnože sloupu, se z náměstí ozval ten samý zvuk. Jemné, stříbrné cinknutí, které neslyšeli všichni, ale jen ti, kteří v srdci stále nosili jizvu po ztrátech morového roku.
Lidé začali tajně navštěvovat sloup. Přicházeli v noci, v tichosti, a dotýkali se studeného kamene, doufajíc, že pocítí to samé mrazivé teplo, o kterém mluvil Matěj. Některý z nich tvrdil, že viděli v odrazu pozlacené sochy postavu, která tam ve skutečnosti nestála.
Matěj sám po roce zmizel. Nebylo známo, kam odešel, ani zda ho pohltil stejný neklid, který ho přivedl k tomu sloupu. Zůstal po něm jen jeden detail. V den jeho zmizení našli lidi u paty sloupu, přesně tam, kde stojí svatý Roch, malý stříbrný zvoneček. Byl studený jako led, přestože bylo horké léto. Když se ho někdo pokusil zvednout, zvonek byl přirovnaný k podnoži, jako by vyrostl z kamene.
Kdo dnes stojí pod zlatou Pannou Marií a přiloží ucho k pískovcovému sloupu, možná uslyší tiché cinknutí, které nezná žádný zemšťan. Je to zvuk, který láká ty, kteří hledají odpověď na otázku, kam odcházejí duše, které city neukojily.
Ten stříbrný tón stále zní v prázdných prostorách náměstí a čeká na toho, kdo ho dokáže stopovat až do samotného jádra kamene.