Příběh: Smíchovská radnice
„Tři zlaté mince víc a byl byste svobodný muž, pane Vlček, ale vy jste si vybral cestu hrdosti!“ vykřikl pan Josef Barth a s vervou udeřil dlaní do dubového stolu, až se v malé, stísněné místnosti rozletěl prach.
Vzduch v onom pronajatém koutě budovy na třídě Kinského byl těžký, nasycený pachem levného tabáku a vlhkosti, která proníkala ze zdí jednoho z malých domů, kde smíchovská správa zatím jen tloukla s nedostatkem prostoru. Vlček, drobný muž s tváří špinavou od sazí z okolních dílen, jen mlčky zíral na své prázdné dlaně. V místnosti bylo horko, stěny se zdály stahovat dovnitř a ticho, které následovalo po luskání Bartha, bylo přerušováno jen vzdáleným ržením koní z ulice.
Barth, stavitel s ambicemi, které daleko převyšovaly velikost jeho současného úřadu, se narovnal v křesle. Jeho pohled nebyl jen pohledem starosty, ale pohledem obchodníka, který přesně ví, kolik stojí každý centimetr půdy pod jeho nohama. Vlček byl obviněn z drobné krádeže stavebního materiálu, který zmizel z jednoho z Bartových projektů. Pro většinu lidí by šlo o banality, ale pro Bartha to byla otázka principu a víc než všeho otázka moci v rodícím se Smíchově.
„Víte, co je nejhorší na spravedlnosti, Vlčku?“ pokračoval Barth a pomalu si upravoval manžety. „Že je velmi drahá. A vy jste ji právě vypsal do nuly.“
Za oknem vřela ulice. Smíchov roku 1853 nebyl místí pro romantické procházky; byl to chaos z hlín, křiku obchodníků a neustálého pohybu. Vzduch voněl po čerstvém hnoji a železe. Lidé se shromáždili před budovou, zvědavě vyhlížejí, zda bude Vlček odveden v řetězech, nebo zda se v onom úzkém prostoru mezi sálky dojde k dohodě.
Vlček náhle zvedl hlavu a v jeho očích se zaleskla ironie. „Spravedlnost, pane starosto? Vy mluvíte o spravedlnosti v domě, který jste si sami pronajali, protože vám nestačí místo na papíry? Budujete impérium v místnosti, kde se člověk nemůže ani rozložit, aniž by narazil do zdi?“
Barth ztuhl. To byla rána do místa, které pálilo nejvíce. Ambice stavitele byly obrovské, ale realita jeho úřadu byla v oné době jen ubohým stínem jeho snů. Smíchov rostl, továrny vyvstávaly jedna po druhé, a on, hlava obce, musel sedět v pronajatém koutě, jako by byl jen nájemníkem ve vlastním městě.
„Moje sny nejsou vaší záležitostí,“ sykl Barth, ale hlas mu už tak netřásl. „Ale vaše budoucnost ano. Půjdete do věznice.“
V tom momentě se do místnosti vtrhl jeden z pomocníků s zprávou o novém návrhu na rozšíření budovy. Barth na vteřinu zapomněl na Vlčka. Jeho oči se rozsvítily, když začal přejímat papíry s nákresy. Vlček využil tohoto okamžiku. S nečekanou mrštností se vyškubal z úchvytu strážného, vyběhl z místnosti a s hlasitým smíchem zmizel v davu lidí na třídě Kinského, kde ho okamžitě pohltil hluk trhu a prach koňských povozů.
Barth ho nehonil. Díval se za ním s podivným výrazem. Vlček mu sice ukradl pár hřebíků a desek, ale zanechal mu něco cennějšího: pocit naprosté nedostatečnosti jeho současného sídla.
Když se o několik let později v roce 1858 pan Barth rozhodl vykoupit celý dům za sedmnáct tisíc zlatých, mnozí si mysleli, že jde o čistě praktický krok pro potřeby správy. Jen on sám věděl, že staví hrad své moci, aby už nikdy žádný malý zloděj s jménem Vlček nemohl vysmívat jeho těsné stěny.
Kdo dnes stojí před mohutnou fasádou s věží a hodinami, možná nevidí jen neorenesanční krásu. Pokud se však přikloní k chladným kamenímu, možná v hlubokém tichu slyší ozvěnu jednoho hrdého smíchu, který změnil malý pronajatý kout v monumentální radnici.